9.kapitola (ENP) 1/2

3. prosince 2007 v 20:32 | pasu-Hanka |  Elizabeth Nikol Potterová
No fajn, lidičky, překonala jsem se, zasedla k tátovu pracovnímu kompu a sepsala novou kapču k ENP. Myslím, že zhruba po dvou měsících je to docela úspěch, ne? Omlouvám se, že jsem vás nechala tak dlouho čekat, ale nějak jsem nevěděla, co do týhle kapitolky napsat. Nakonec jsem zabrousila do literatury, zapojila se na vlnu surrealismu a nechala volně plynout myšlenky :) Je to taková přeslazená kapitola, zvlášť na konci, ale délkově a možná i obsahově, jsem na ni docela hrdá ;) Tak doufám, že se bude líbit i vám a zanecháte mi tu hooooooodně komentíků, protože právě ty mě povzbuzují k dalšímu psaní kapitolek k povídkám, na kterých jsem vyloženě závislá =o) Tak se zatím mějte, zase se pokusím něco sepsat a nezapomeňte komentovat! Vím, že je to ode mě dětinské, ale co takhle zkusit překonat váš nynější rekord 59ti komentů? :D
9.kapitola
"ÁÁÁÁÁÁ!" zavřeštěla jsem vyděšeně a rychle vyskočila na postel v mém pokoji. "JAMESI! JAMESI!"
Už jsou to skoro dva dny, co jsme přijeli domů z dovolené. Blackovi se prozatím úspěšně vyhýbám na každém kroku a rozhodně s ním nechci zůstávat o samotě. Dokonce mamce i dobrovolně pomáhám s nádobím, jen abych nemusela být ve společnosti bratra a Blacka víc, než je nezbytně nutné.
"Co je?" vpadl dovnitř bratr s vyděšeným výrazem a nechápavě se na mě podíval, když nenašel nic nenormálního. Teda až na vřeštící třeštidlo v rohu postele, alias mě.
"T-tam pod stolem," dostala jsem ze sebe už o něco klidněji a roztřesenou rukou ukázala na škaredou velkou myš, která mě s podivným odleskem ve vodnatých očích pozorovala.
"Jen klid, je to jenom," na chvíli se odmlčel a zkoumavě si tu potvoru prohlídnul, "náš Petr."
"Cože?" vydechla jsem šokovaně. Myš vypískla a vyběhla z pod stolu směrem ke mně, načež jsem zase zaječela a ještě víc se snažila se přimáčknout ke zdi, skoro jako bych s ní chtěla splynout. James se rozesmál a v zápětí do mého pokoje nakoukl i Black.
"Co tu provádíte?"
"Náš Péťa tu straší Liz," smál se James, zatímco já vyděšeně pozorovala tu hnusnou smradlavou šedivou potvoru, co na mě debilně čumí, jako bych snad byla nějakej zaostalej magor.
"Petr?" zeptal se zamračeně Black. James jen kývnul a ukázal na stvoření kus ode mě. "Určitě je to on?"
"Jo," vydechl James, mávl hůlkou a krysa se děsivým hrůzou nahánějícím procesem začala měnit zase do člověka. Sesunula jsem se podél zdi na postel, aniž bych Petra spustila z očí. Věděla jsem, že se mění v krysu, ale o to víc jsem si pak od něj udržovala odstup. Já totiž nesnáším krysy! Mám z nich hroznej strach už od doby, co jsem viděla tu pohádku Louskáček. Byl to fakt hnus.
"Ty jsi idiot," zavrčela jsem na Petra, zatímco se moje srdce pomalu uklidňovalo, "Příště si běž strašit Jamese a do mýho pokoje nelez, jasný?" Ten tlusťocha jen vytřeštěně přikývnul, ale neunikl mi ani letmý posměšný úšklebek na jeho tváři. Nechala jsem to ale být, prozatím.
"Tak jdeme, Péťo," zašklebil se James a vykopal ho z pokoje ven. Pak ještě krátce mrknul na Blacka a zavřel za sebou dveře. Složila jsem si hlavu do dlaní a unaveně zavřela oči. Přiznávám, byla jsem ještě celá vyklepaná z toho šoku, že mi ani nedošlo, že je v mým pokoji někdo, koho tu rozhodně mít nechci.
Ten někdo si sednul na postel hned vedle mě a přitáhnul si mě k sobě. Poplašeně jsem vzhlédla a první, co jsem uviděla, byly bouřkově šedé, naprosto nádherné, oči. Mírně jsem se pousmála a položila si hlavu na jeho rameno. Nechala jsem ho, ať mě hladí po tváři a vlasech, bylo mi to příjemné. Zasněně jsem zavřela oči.
"Bojíš se všech myší nebo jen našeho Petra?" ozval se po chvíli tiše, aniž by mě přestával hladit a hrát si s mými vlasy.
"Všech. Ale Petr je asi ze všech...nejděsivější," odtušila jsem a ani se nenamáhala otevřít oči. Takhle mi bylo příjemně. Už dlouho přemýšlím, proč jsem ho vlastně odmítla, když se s ním cítím krásně. Došla jsem k závěru, že problém je v tom, že mu prost nedokážu věřit. Ne po tom, co jsem s Lily několikrát utěšovala jeho oběti. Nedokážu s ním prostě chodit. Mám strach.
"Nejděsivější?" zasmál se pobaveně, podívala jsem se na něj, "Proč?"
"Viděl jsi ho, jak vypadal? Ještě teď z něj mám husí kůži," otřásla jsem se při té vzpomínce, "Kvůli němu budu mít noční můry," postěžovala jsem si zamračeně, mírně se usmál. Na pár minut se mezi námi rozhostilo ticho, kdy mě on jemně hladil po vlasech a hrál si s jednotlivými prameny, zatímco já měla položenou hlavu na jeho rameni a užívala jsem si ten fantastický pocit.
Kdybych se tolik nebála toho, že mě jen využije a zas odkopne, už bych s ním chodila. Ano, právě jsem si to přiznala. Jsem až po uši zabouchnutá do sukničkáře Siriuse Blacka a vůbec se mi to nelíbí. I když na druhou stranu je to krásný pocit. Jenže si můžete naplno užívat a propadat lásce až tehdy, kdy naplno té dotyčné osobě důvěřujete, což u mě rozhodně v nejbližší době nehrozí. Ne, dokud mi nedokáže, že se změnil a má zájem jen o mě. Je ale fakt, že bych s ním mohla chodit i tak až na to, že kdyby po mně chtěl, abych se s ním vyspala, prostě bych ho poslala k šípku. Do ničeho mě nutit nebude ani náhodou! No, myslím, že to ještě nechám trochu uležet.
Najednou se ozval domovní zvonek, přičemž jsem sebou polekaně škubla, protože jsem to nečekala. Narovnala jsem se a vykoukla z okna, které jsem měla hned nad bokem postele a bylo z něj vidět na naši domovní branku a přední část zahrady. To, co jsem uviděla mi naprosto vyrazilo dech.
"Ježiši," špitla jsem slabě a vymanila se ze Siriusovi náruče. Zamračil se.
"Co se děje, Liz?"
"Nic," vyhrkla jsem kvapně, když jsem se překotně dostávala ke dveřím. "Nic se neděje." Vyklouzla jsem ze dveří a tryskem se vydala dolů ze schodů. Sice jsem se málem zabila, ale rozhodně to posloužilo svému účelu, protože jsem byla u dveří dřív než James. "Já to vyřídím," houkla jsem na něj a přibouchla mu dveře před nosem. Chudák, zůstal jen nechápavě zírat na zavřené dveře. Pak se otočil na Blacka, který mezitím sešel ze schodů s podmračeným výrazem.
"Co se jí stalo? Kdo je tam?"
"Její bývalej," odvětil nevraživě Sírius, "Ten, co jsme ho potkali na stanici metra."
"Myslíš toho smraďocha s těma idiota, co mu dělali bodyguardy?" vykulil na něj oči James, Sirius přikývl. "Tak s nim tam teda sama nebude," prohlásil rázně a otevřel domovní dveře, jenže se zarazil, když uslyšel, co si tam já s Eduardem říkáme.
"Ahoj, Lizie," pozdravil podle mě poněkud přihřátě. Upřímně řečeno, měla jsem co dělat, abych si zachovala vážnou tvář. Na jednu stranu se mi chtělo zvracet z tý jeho voňavky, která místo toho aby voněla, tak smrděla, jako kdyby se právě vyválel v hnoji, a taky jsem měla nutkání se začít smát, protože ten jeho způsob a tón mluvy, to se prostě nedalo.
"Nazdar," odpověděla jsem suše. "Potřebuješ něco?" zeptala jsem se nic neříkajícím tónem, což se jevilo jako nejlepší řešení. Ještě by si myslel bůhví co. On totiž není normální, což jsem bohužel zjistila teprve nedávno, ale aspoň že tak. Lepší pozdě než nikdy.
"Potřeboval bych s tebou mluvit, nepozveš mě dál?" Tos uhod hošánku. To bych pak musela minimálně rok větrat a to se mi vážně nechce. Navíc bych musela poslouchat kázání mojí milované matičky na téma: Proč jsem koupila tak smradlavou rybu.
"Myslím, že to vyřešíme tady. O co jde?"
"O nás." Ztuhla jsem a nechápavě zamrkala.
"Jak o nás?" Možná jsem tupá, ale nějak mi nedochází jeho pochodové myšlení a to už je co říct, protože i takovej tlustočerv má větší inteligenci než tenhle...tenhle...neinteligent.
"Vrať se ke mně," vybafl na mě, já na něho jen nevěřícně valila bulvy a ani jsem si nevšimla dvou párů očí nežádoucích čumilů, kteří byli schovaní v domě kus ode mě, ale i tak mohli slyšet každé slovo. Smůla.
"To snad nemyslíš vážně! Běž radši domů a přestaň pít!" usadila jsem ho a začala zase branku zavírat, jenže on si jako na potvoru nedal říct. Mezek jeden tvrdohlavej.
"Nedělej scény, vím, že po mně stále toužíš, tak ber dokud dávám," zasyčel a přilepil se na mě. Zvedl se mi z toho žaludek, zvlášť když mi jazykem přejel po lini krku.
"Na to zapomeň!" zavrčela jsem na něj a prudce ho od sebe odstrčila, takže skončil na zemi, chuděrka jedem malej. Pche, dobře mu tak kryplovi jednomu nevychovanýmu. "To si myslíš, že po tom, cos mi udělal se k tobě ještě vrátím?! To bych musela bejt padlá na hlavu! Víš jak dlouho mi trvalo než jsem ty modřiny zamaskovala snad tunou make-upu? Víš, že jsem kvůli tobě musela v nekutečnejch pařácích nosit trička s dlouhým rukávem, aby se rodiče nedozvěděli o těch škrábancích?! Kvůli tobě jsem nemohla celý noci prospat, protože mě neskutečně bolelo celý tělo, jelikož si měl obden záchvaty žárlivosti a já sem to jako vždycky odnesla! Jsem ráda, že jsem se tě konečně zbavila a začala normálně žít a ty teď po roce přijdeš s tím, abych se k tobě zase vrátila! To už nemáš nikoho jiného, koho bys moh otravovat?! Laskavě si uvědom, že jsem svobodnej člověk, kterej si bude dělat co chce a nikdo mu nebude poroučet, je ti to jasný?!" zasyčela jsem na něj vztekle, ale neřvala jsem, i když sem k tomu neměla daleko. Měla jsem na něj takovej vztek, že bych ho na místně nejradši zabila.
Ten debil z toho byl tak vykulenej, že se zmoh jenom na nepatrný přikývnutí a ještě ke všemu začal vyděšeně couvat, jelikož jsem v tu chvíli opravdu vypadala, že se na něj každou chvíli vrhnu a roztrhnu ho vejpůl.
"Radši jdeme, nebo jestli nás tady uvidí…nechci ani vědět, co by nám byla schopná v tomhle stavu udělat," zašeptal James Siriusovi, který stále strnule hleděl na mě, čehož jsem si bohužel nevšimla. James ho podpadl za rukáv a zatáhl zpátky do domu, přičemž se radši oba uklidili do obýváku, kde si o tomhle tiátru, co jsem předvedla mohli v klidu popovídat.
"Výborně. A teď zmizni a v životě už mi nelez na oči," zavrčela jsem na něj jedovatě a vrátila se zpátky do domu, při čemž jsem za sebou nezapomněla pořádně třísknout dveřma. "Já se z něj pominu!" zaúpěla jsem do ticha a vyletěla nahoru do svého pokojíku, kde jsem si kecla na zem do tureckého sedu, ruce si položila na kolena dlaněmi vzhůru a začala meditovat. Ne, že bych to uměla jde jen o improvizaci. No co! Snaha je! "Uklidni se. Uklidni se. Chce to klid. Nestojí za rupnutí nervů. Je to jen namyšlenej frajírek. Klid. Chce to klid," promlouvala jsem k sobě a měla při tom zavřený oči, takže jsem netušila, co se kolem mě děje. "Tohle nemá cenu." Vzdala jsem to nakonec, převalila se na záda a čučela do stropu.
"...myslíš si, že ji opravdu mlátil?" uslyšela jsem na chodbě Siriusův hlas a podle kroků jsem usoudila, že jdou oba směrem k mýmu pokoji.
"Jestli říkala pravdu...ale vyznělo to tak," odvětil můj milovaný bratříček. Nechápu, proč se ve všem musej rejpat. Jako by...Moment! Oni...oni...oni to všechno slyšeli! To né.
"Možná by sis s ní měl o tom promluvit. Si přece jen její starší bratr." Tak na to zapomeň Blacku. Abyste si pak ze mě dělali dobrý den. To tak. A navíc vám bych se v životě nesvěřila.
"Tak dobře." Slyšela jsem vrzání dveří a nějaké kroky mířící k mojí posteli. Dělala jsem, jako že vůbec nic neslyším, neměla jsem náladu s někým se bavit.
"Liz, potřebuju s tebou mluvit," řekl nakonec tak po pár minutách bráška.
"Není o čem," odbyla jsem ho aniž bych se na něj podívala. Chápu sice jeho starost, ale tohle je jen moje věc.
"Co jsem ti zas udělal?" vyjel na mě nechápavě, ale se mnou to ani nehlo.
"Nic."
"To určitě," odvětil ironicky a k mé neskonalé radosti se posadil přímo vedle mě. "Co se to s tebou děje?" Bože, to jsou ale otázky.
"Nic."
"Poslyš já..."
"Hmm?" skvělá konverzace.
"Ten týpek, co tu byl..."
"Co je s ním?" zeptala jsem se naprosto bez zájmu a dál hypnotizovala strop.
"Je pravda, že ti ubližoval?" otočila jsem se na něj a probodla ho vražedným pohledem. Nesnáším, když někdo poslouchá cizí rozhovory a ještě ke všemu se rejpe v mém soukromí.
"Bez komentáře."
"Ale..."
"Jdu uvařit oběd." přerušila jsem ho a vyšvihla se na nohy. Bohužel můj zběsilý úprk byl překažen jak jinak než bratrem, který mě čapl za ruku.
"Liz, prosím, řekni mi to. Chci ti pomoct," žadonil. Vypadá to, že má o mě vážně starost.
"Jamesi," promluvila jsem po chvíli a jemně ho chytla za ruku, kterou mě držel. "Já tohle téma už prostě nikdy nechci rozebírat, je to prostě uzavřená kapitola mýho života. A i kdybych chtěla, rozhodně bych to neřekla tobě. Neber si to osobně, ale o takových věcech se s klukama prostě nedá mluvit. Nikomu jsem to neřekla ani mámě ne. Jediná, kdo o tom něco ví je Lily. Ta mi dokázala vždycky ve všem pomoct a podržela mě. Nikomu jinýmu to vykládat nehodlám." Mírně jsem se na něj usmála a odešla dolů do kuchyně.
Páni, kde se to ve mně bere? Že by ze mě byla nakonec nějaká psycholožka nebo pilná a slušná studentka Bradavic?... ehm-ne, myslím, že ne. Na to jsem až moc poznamenaná svým bráškou, i když ten se teď taky změnil.
"Tak co budeme mít k obědu?" zeptala jsem se sama sebe, abych zahnala svoje nepříjemné myšlenky ohledně změn určitých osob a čučela do ledničky. "Ehm...brambory se mi vařit nechtěj, na rejži zrovna dneska nemám chuť, na krupicovou kaši tuplem ne...no jasně! Hranolky a smažený sýr! Jednoduché, rychlé, dobré." Na nic jsem nečekala a pustila se do práce. Jelikož ráda míchám všechny možné chutě dohromady, udělala jsem ještě okurkový salát a jako desert obrovský ovocný zmrzlinový pohár se šlehačkou - ten jsem si ukuchtila jen a jen pro sebe. Mňam.
"Téda, co to tady voní?" vletěl dovnitř Sirius a v závěsu za ním James.
"Můžeš třikrát hádat," utrousila jsem a dál se věnovala poslednímu bodu - zdobení moučníku.
"Už budeme mít oběd?" zajímal se James a uloupil mi jednu jahodu, co jsem měla připravenou v mističce, že si jí ozdobím svůj pohár.
"Jo," přikývla jsem, "Vezmi talíře s příborama a prostři stůl," vrazila jsem mu do ruky potřebné nádobí. "A ty..." otočila jsem na Blacka a podala mu misku se smaženým sýrem a jednu se snad tunou hranolek. Nechápu, jak může bejt někdo tak nenažranej, jako jsou ti dva. "...dej to prosím někam na stůl."
"Hele a co my? Nám jako zmrzlinu neuděláš?" obořil se na mě dotčeně bratr, když sem si po obědě přinesla obrovskou misku pnou zmrzliny, ovoce, šlehačky a já nevim čeho všeho ještě. Chi, záviděj hošánci.
"Myslíš, že si ji zasloužíte?" zašklebila sem se a provokativně se cpala šlehačkou navrchu.
"Jasně, že jo!" přidal se Black a udělal na mě psí oči...hezký kukadla, fakt moc hezký. Možná, že by se přece jen něco našlo, dřív než z tý lásky totálně zmagořim.
"Hmm," dělala jsem zamyšlenou, ale nakonec se přece jen slitovala. "Zkuste lednici." Vystartovali jak raketová střela a za chvíli byli zpátky se stejně velkýma miskami jako jsem měla já. Přece jsem je nemohla ošidit, chudáky. Po těch dietních blafech, co nám Anna vařila (určitě to dělala, aby mě vytrestala za ty vlasy)...beru to jako vysvobození...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 soraki soraki | E-mail | 4. prosince 2007 v 10:08 | Reagovat

Super, jsem ráda, žes něco přidala, tvé povídky jsou všechny moc moc moc hezký :-D

2 ZuziRůže ZuziRůže | Web | 7. prosince 2007 v 16:58 | Reagovat

Super, jdu hned na pokračování...:-}

3 Pád´o - girl Pád´o - girl | E-mail | Web | 9. prosince 2007 v 18:14 | Reagovat

krásná kapča , rychle další!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama