Kapitola III. 1/2

24. listopadu 2007 v 19:01 | pasu-Hanka |  Moře plné tajemství
Lidičky, hrooozně moc se omlouvám, že to není žádná kapitolka k HPaJB nebo ke společné povídce, kde jsem na řadě, ale já prostě nevím, co psát! Naprosto jsem ztratila inspiraci a nápady, ale slibuju, že se pokusím je zase co nejrychleji najít. Tuhle kapitolu k MPT mám v PC už trochu dýl, vlastně mám k týhle povídce napsáno několik kapitolek do předu a jelikož mi je vás líto, vložím sem aspoň tohle. Určitě už většina z vás zapomněla o čem tahle povídka je, ale slibuju, že kapči budou přibývat rychleji, až dopíšu HPaJB. No, tak to by bylo asi všechno. Pusťte se do čtení a ještě prosím, omluvte tu dětinskost a částečně i Mary-Sue. Psala jsem to asi před půl rokem :)A nezapomeňte na komentíky!!!
Kapitola III.
Jednou z věcí, kterou zrovna nemusim, jsou nákupy. Neříkám, že mě nebaví probírat se hordou hadříčků a rozplývat se nad tím, jak jsou nádherné, spíš si je jen nerada zkouším. Ne. Nerada je slabé slovo, já to přímo nenávidím. Podle mého názoru bych se spokojila s obyčejnou mikinou, tričkem, džínami a botaskami, ale Brumla byl viditelně jiného přesvědčení.
Prolezli jsme snad všechny obchody v Londýně a v každém jsem si musela zkoušet fůru hadrů a z toho mi alespoň jednu třetinu koupil. Takže sečteno podtrženo, mám věcí, že nebudu vědět, co s tim. Byla jsem mu neskonale vděčná, že se o mě tak pěkně stará, ale i tak jsem mu pořád dokola opakovala, že mi to stačí a že už bysme měli jít k těm Wekryovejm nebo jak se jmenujou. Sice jsem se k nim tolik netěšila, ale ty nákupy mě nudily k smrti.
Zhruba po dvou a půl hodině neskutečné otravy jsme se přemístili k nim domů. Ani nevím jak, ale dospěla jsem k názoru, že přemisťování zřejmě nebude moje oblíbené hobby.
~~~~~
"Tak do toho já nevlezu. Vždyť to může každou chvíli spadnout!" oznámila jsem mu, když jsem si zblízka prohlédla ten rádoby dům a na důkaz svých slov jsem se na místě zastavila a položila tašky na zem, aby viděl, že mě dál nedostane. Nechápu, jak v tom někdo může bydlet.
Vypadá to, jako by si nějaký malý dítě hrálo se stavebnicí, skládalo kostičky nakřivo a z toho vzniknul tenhle děs. Se divím, že se to ještě nezhroutilo, ale co není, může být. A já nechci zakončit svůj krátký život jako rozplácnutá mrtvola v troskách skoro-shnilého domu.
"Sabrino, ten dům nemůže spadnout. Je zabezpečen mnoha kouzly, která ho taky udržují pohromadě a chrání obyvatele toho domu. Ani kdyby na něj spadl strom, tak nespadne, to ti zaručuji," přesvědčoval mě ředitel, ale já jsem si stejně myslela svoje. Kdoví, jestli je to vůbec ten, za koho se vydává.
"A co tahle atomovka?" nadzvedla jsem pochybovačně obočí, Brumla se zatvářil značně zmateně. Zřejmě ani nevěděl, co to atomovka je. "Tak nic. Já vám teda budu věřit, ale jestli to na mě spadne, tak vás vlastnoručně uškrtim, s tim počítejte," upozornila jsem ho, popadla jsem všechny tašky a vyrazili jsme směrem ke vchodu. Všude kolem mě byl tak trochu bordel, ale toho jsem si ani moc nevšímala, byla jsem zvyklá, spíše mě okouzlila ta příroda kolem. Lesy, louky, zpívající ptáci...prostě nádhera. Nikdy jsem krajinu kolem sebe neobdivovala, protože jsem vyrůstala ve městě a nikam jinak jsem se nedostala, ale tohle byla vážně krása.
Brumla přistoupil ke dveřím, zaklepal a čekal, až někdo otevře. Byly slyšet nějaké kroky a hlas jakési ženy, která popoháněla svoje děti, aby po sobě uklidili a najednou se dveře rozletěly a v nich stál nějaký zrzek, za kterým jsem zaregistrovala ještě nějaké další zrzavé potvory.
"Dobrý den, pane profesore," pozdravil slušně a pak se zaměřil na mě. Kývla jsem hlavou na znamení pozdravu, aby viděl, jak jsem slušně vychovaná, a on, aniž by mě přestal propalovat pohledem, ustoupil, abychom mohli vejít. Nejradši bych mu za to, jak na mě ten nevychovanej vychovanec čumí, dala na budku, ale bohužel…
Brumla nejspíš vytušil můj úmysl a raději mě chytil za paži tak, abych nemohla udělat nějakou vylomeninu. Vešli jsme dovnitř a já pomalu začínala litovat toho, že jsem sem vlezla. Bylo tu sice poměrně čisto, rozhodně víc než v děcáku, kde jsem dřív bydlela, ale zase tu bylo tak trochu přelidněno. Nutno podotknout, že na rozdíl od pohledu zvenku, to tady uvnitř bylo dost útulné. Taková příjemná rodinná atmosféra, o které já jsem neměla ani potuchy, že něco takového vůbec existuje, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že tady se mi to zatím líbí nejvíc a to jsem byla minimálně v deseti rodinách!
"Dobrý den, Albusi," přiběhla k nám nějaká baculatější paní, ale na první pohled velice milá, jenže jak jinak než zrzavá. Zřejmě to mají v rodině.
"Dobrý den, Molly. Doufám, že nejdeme brzy," usmál se Brumla a popostrčil mě dopředu, jelikož jsem pomalu a hlavně nenápadně couvala k východu. To, že jsem řekla, že se mi tu líbí, ještě neznamená, že tu zůstanu!
Hodila jsem po něm naštvaný, lépe řečeno mírně vystrašený kukuč, ale pak jsem nasadila milý úsměv a obrátila pozornost na ty odvážlivce, kteří si mě chtějí nechat pod střechou.
"Dobrý den paní...ehm...paní," zakončila jsem to, jelikož jsem si zrovna v té chvíli nemohla vzpomenout na jejich jméno. Vlastně si ho nepamatuju už od tý doby, co jsem se ho dozvěděla, ale to je detail.
"Dobrý, ty musíš být Sabrina, viď?" zeptala se mě mateřským tónem a já jen opatrně přikývla. Nějak se mi vybavily ty chvíle, kdy jsem přišla do nějakého domu, kde se ke mně chovali jak k vlastní dceři a pak mě odkopli jak zpráskaného psa. Nechtěla bych to zažít znovu.
Ta milá paní si k sobě zavolala několik kluků a jednu holku, a ti se seřadili do zástupu jako na vojně. Obezřetně jsem čekala na to, co z nich vypadne, připravena při nejmenším utéct.
"Sabrino, tohle jsou mí synové: Fred a George," ukázala na dva identicky stejné zrzky až na to, že každý z nich měl na krku řetízek s iniciály svého jména a já abych dala najevo, že je ráda poznávám, jsem po nich hodila jeden ze svých milých úsměvů. "Ron," další zrzek + další úsměv "Bill, Charlie," zrzek, zrzek, úsměv, úsměv. Asi mi z toho brzo hrábne. Jen tak mimochodem, tihle dva byly zřejmě starší - jeden z nich, ten Bill, měl dlouhé vlasy a v uchu něco jako kančí zub a ten druhej vypadal taky celkem mile. Byl svalnatý a měl na rukou nějaké menší popáleniny a škrábance. Copak asi dělal? "A naše jediná dcera, Ginny." Nemusím snad dodávat, že má zrzavé vlasy, ale vypadá sympaticky.
"Sabrina Loryová, těší mě," představila jsem se zase já a potřásla si s každým rukou. A ještě než stačil kdokoliv něco říct, vřítil se dovnitř nějaký muž v otrhaném záplatovaném hadru, byl pobledlejší, měl pár jizev a jeho oči vyzařovaly smutek a starost.
"Smrtijedi!" Co to proboha mele? Jací...eh-kdože? Nechápavě jsem se podívala na Brumlu, ale byla jsem zřejmě jediná, kdo nic nechápe, protože ostatní se tvářili dost zděšeně.
"Kde?" vyhrkl Bill a všichni si vytáhli ty tyčky.
"Nedaleko Londýna…Wickford," odvětil udýchaně ten podivný muž a zhroutil se na židli, aby si trochu odpočinul z toho běhu.
"Půjdu svolat řád. Remusi, paní Weasleyová, zůstaňte tu s nimi a dohlédněte na to, aby nedělali žádné vylomeniny. Hlavně ti nezletilí," pohodil hlavou směrem ke mně, Ronovi a Ginny. S tímto si stoupnul do krbu - vážně nevim, co tam chce dělat. Hlad zrovna nemám a navíc nejsem kanibal - vhodil tam nějakej prášek, řekl něco jako: "Bradavická ředitelna" a najednou ho obstoupily zelené plameny, které za chvíli zmizely a on...on už tam nebyl!
Vylekaně jsem vykřikla a začala poplašeně couvat od těch cvoků, co si říkaj čarodějové. Ts, to tak. Je to určitě nějakej spolek bláznivejch komediantů a všechny tyhle fígly maj nacvičený. Jistě je na mě poslala ta baba Krasperová! Za chvíli na mě vybafnou odněkud z rohu a začnou se mi smát, že jsem jim na to skočila. A to se mi tu začínalo líbit.
"Sabrino," promluvila ke mně ta ženská a začala se nebezpečně přibližovat, zatímco já jsem vyplašeně couvala a vyděšeně na všechny kolem třeštila oči. "Nemusíš mít strach, to byl jen letax." Uklidňovala mě, ale nemělo to takový účinek, v jaký doufala.
"Le-letax? Co je to zase za ptákovinu?" zeptala jsem se roztřeseně a zastavila se. Vlastně bych ještě ustupovala dál, ale už nebylo kam. Narazila jsem do stolu, u kterého jsem zůstala přimraženě stát a dál jsem paní Weasleyovou vyděšeně pozorovala, takže jsem si ani nevšimla, jak se ke mně někdo zezadu plíží.
"Baf!" vykřiklo jedno z těch dvojčat, co se ke mně zezadu přiblížilo a co tu muselo stejně jako to druhé na rozkaz matky zůstat, a dloublo mě prstama do žeber jak z jedné tak z druhé strany.
A já? Jelikož jsem to nečekala, tak jsem zaječela jak pavián, ale to nebylo vše. Ani jsem se nenadála a přišel takový pocit, jako že se vznáším v oblacích a najednou jsem nestála v tom podivném domě, ale nedaleko bojového pole…
~~~~~
No super. Zase jsem něco provedla a vlastně ani nevim jak. Kolem mě zuří druhá světová a já nemám ani blbej kulomet. Tak co teď? Vypařit se nebo improvizovat? A jak se vlastně dostanu zpátky? Jestli mě tam Brumla nenajde, tak mě osobně zabije. Co když…
"ÁÁÁÁÁ…!!!" nesl se bojištěm křik jakési ženy a já si konečně uvědomila, kde to jsem. Nebo spíš, co se tu děje. V kostce: bavím se pozorováním kouzelnický bitvy, nebo jak to mám jinak nazvat a právě tu nějakej úchyl mučí jakousi ženu, která tady řve jak siréna a kroutí se v křečích. Nedaleko stojej jakýsi machři v černejch pláštích a tyčkama mířej na Brumlu a nějaký další lidi, kteří se zděšením pozorujou kroutící se ženu.
I když jsem neměla ani šajna vo tom, co se tu děje a proč se to tu děje, tak jsem automaticky přišla blíž, zatím mě nezpozorovali, s cílem dát tomu peroxidovýmu magorovi co proto, protože já - naprosto - nesnáším - šikanu - a - diskriminaci!
Nasupeně a co nejdůstojněji jsem k němu kráčela, všichni až na toho mučitele si mě na poslední chvíli všimli, ale to už jsem byla u něj, vytrhla jsem mu ten klacek z ruky, vlepila mu pořádnou facku, až mě začala pekelně štípat ruka. Jemu odletěla hlava kamsi dozadu, a pak já spustila:
"SEŠ PADLEJ NA HLAVU NEBO CO?! TO JÍ NEMŮŽEŠ DÁT POKOJ?! JAK BY ASI BYLO TOBĚ, KDYBY SES TADY VÁLEL V TOM MARASTU A OSTATNÍ VOLOVÉ NA TEBE JENOM ČUČELI A ANI TI NEPOMOHLI?!" Zkusíme mu trochu zahrát na city. "TO NEMÁŠ MOZEK, TY KRYPLE JEDEN PEROXIDOVEJ?! VŽDYŤ JÍ MŮŽEŠ POŠKODIT NERVOVOU SOUSTAVU A CHUDÁK HOLKA PAK SKONČÍ VE CVOKÁRNĚ NEBO NA VOZEJČKU!
TO TI VAŠI NEPOŘÍDILI TU VĚCIČKU, KTEROU SE MYSLÍ? VYPADÁ TO ŽE NE A I KDYBY, TAK ROZHODNĚ NEVÍŠ, CO SE S NÍ DĚLÁ! TO SI NEMŮŽEŠ DOJÍT ZA RODIČEMA, ABY TĚ TO NAUČILI NEBO ASPOŇ DALI NÁVOD K POUŽITÍ URČITEJCH ORGÁNŮ, KTERÝ TI LASKAVĚ RÁČILI ZAJISTIT?!
JAK SI TO VŮBEC PŘEDSTAVUJEŠ, IMBECILE LABILNÍ? TEĎ SE KOUKEJ TADY DÁMĚ OMLUVIT, A TO FOFREM, DĚLEJ!" ječela jsem na něj a při tom do něj šťouchala tou tyčkou. Debil, zíral na mě jak čerstvě vyvoraná myš, přitom si držel tvář a nezmohl se na slovo. Ostatně to nikdo. "Tak co bude?" zeptala jsem se ho netrpělivě a ještě jednou do něj dloubla.
"Ty...ty jedna špinavá," prskal, ale než stačil cokoliv dalšího říct, přerušila jsem ho zase já:
"Ty taky nejsi zrovna nejčistší, ale díky za poklonu. Kvůli tomu tady ale nejsme. Koukej se jí omluvit, jinak máš po hračce," zamávala jsem mu klacíkem před nosem a úspěšně uhnula, jelikož se po něm začal sápat. "Jak chceš, já jsem tě varovala," řekla jsem ledabyle, nalomila tu tyčku a hodila mu ji k nohám. Pak jsem k němu přišla a než stačil jakkoli zareagovat, chytla jsem ho pod krkem a probodávala ho vražedným pohledem, kterej by mi mohla závidět i ta Frankensteinova obluda. Idiot se začal dusit a snažil se mou ruku sundat ze svého pěstěného krčku, ale držela jsem ho příliš pevně. Na holku mám docela dost velkou sílu, hlavně když se naštvu. Nedokážu pochopit, kde se to ve mně bere. "Tak co bude s tou omluvou?" zasyčela jsem jedovatě a pohodila hlavou směrem k té ženě, která stále ležela na zemi, těžce oddychovala a třásla se po celém těle.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 25. listopadu 2007 v 12:32 | Reagovat

Háhá, tak to mě dostalo! Skládám obrovskou poklonu, píšeš světově

2 ZuziRůže ZuziRůže | Web | 25. listopadu 2007 v 16:25 | Reagovat

To nemá chybu...:-}

3 silvinka silvinka | 28. listopadu 2007 v 6:54 | Reagovat

no to je hustý

4 soraki soraki | E-mail | 2. prosince 2007 v 11:41 | Reagovat

Tak to je hustý a krááásný, pokračuj, prosííííííííííííííííím

5 Fred Weasley Fred Weasley | 6. ledna 2008 v 12:11 | Reagovat

!!!ZABÍÍÍÍT!!!

6 Riell Riell | Web | 14. listopadu 2009 v 23:02 | Reagovat

Já se dusím.... SMÍCHY!!!!

TAK TOHLE BYCH CHTĚLA VIDĚT ZFILMOVVANÝ!!!!!

TO BY BYL CELOVEČERNÍ FILM§

7 kdo jiný než...snape anonym kdo jiný než...snape anonym | 30. ledna 2011 v 21:59 | Reagovat

tvl...boží!!!

8 snape anonym snape anonym | 30. ledna 2011 v 22:02 | Reagovat

řekla bych... peroxiďáček-Malfoy st. a ... Tonksnová jako oběť?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama