Kapitola I.

15. června 2007 v 14:34 | pasu-Hanka |  Moře plné tajemství
Tak a je tu první kapitolka povídky Moře plné tajemství. Doufám, že se Vám bude líbit (abych řekla pravdu, mně osobně a dokonce i Pavle se to celkem zamlouvá, takže snad na tom budete podobně i Vy :D) Moc Vás prosím o komentáře a Váš názor na tuto povídky. Přeji Vám hezké počtení
Pasu-Hanka
P.S.: Gramatické atd. chyby jsou naschvál. Češtináři pozor!!! :D
P.S.S.: Jo a tuhle kapitolku bych chtěla věnovat všem čtenářům, ale hlavně pasu-Pavle, lady Šann, Martti, Zuzi a Zuzi-Růže (snad jsem na někoho nezapomněla)
Kapitola I.
"LORYOVÁ! KOLIKRÁT TI MÁM ŘÍKAT, ŽE POKUD NEJSI VYVOLÁNA, NEMÁŠ PRÁVO MLUVIT?!" řvala na mě ta nesnesitelná káča Cooková, moje třídní učitelka a fyzikářka. Jako dítě z děcáku, musim podle všeho chodit do školy jako ostatní až na to, že já tuhle školu nesnáším. Učitelé si na mně bůhví proč zasedli a šikanujou mě při každé příležitosti.
"Nejmíň stokrát." Odsekla jsem drze a pobaveně sledovala, jak pění. Jo, jo... miluju provokaci.
"Po vyučování se hlaste v ředitelně." Sykla na mě. Si myslí, že se bojim. Cs. U ředitele jsem pomalu jako doma, docela milej chlapík...
Ťuk ťuk ťuk
"Dále," ozvalo se z místnosti a tak jsem vešla.
"Dobrej, pane Krypstone." Pozdravila jsem skoro-vychovaně. Ředitel zvedl hlavu od nějakých lejster a zářivě se na mě usmál. Zřejmě mě moc rád vidí...
"Á, Sabrina! Ty už jsi tu zase?" Jak zase? Vždyť už to jsou tři dni, co jsem tu byla naposledy.
"Zase, zase. Když mně se to tady u vás hrozně moc líbí." Zašvitořila jsem a posadila se do křesla u jeho stolu aniž by mě vyzval. Měla jsem nutkání dát si nohy na stůl, ale překonala jsem se!
"Nepovídej," odvětil s úsměvem a pohodlně se rozvalil na své židli. "Tak proč si tu tentokrát?"
"Ale," mávla jsem ledabyle rukou, "jen jsem vás chtěla navštívit."
"Vážně? Slyšel jsem něco jiného." Poznamenal jen tak mimochodem. Vypadá to, že už ta čarodějnice žalovala. Z toho se asi nevykroutim.
"No tak dobře, byla sem tak trochu drzá na kolegyni Cookovou." Možná trochu víc, ale proč si aspoň trochu nešplhnout?
"Opět?"
"Ano, ano. Když ono je to tak těžké držet tu moji pusu zavřenou." Povzdychla jsem si naoko smutně, aby bylo tak trochu vidět, že toho doopravdy lituju. Nejradši bych z tý babiny udělala boxovací pytel a pak ji hodila pod vlak nebo k prasatům. Nebo to radši ne. Chudáci prasátka, takovej šok by nemuseli přežít.
"Tak co s tebou?" Co takhle pochvalu? "Budu ti muset zhoršit známku z chování, jak je vidět, tak ty poznámky v žákovské knížce nemají cenu." Ne to nemají. Stejně je nikdo nečte. Zbytečné plýtvání papírem. Sklesle jsem sklopila hlavu, aby bylo vidět, jak je mi to líto a jak moc mě to mrzí.
"Můžeš jít." Propustil mě říďa já se celá šťastná s rozloučením vyřítila ze dveří a hned na to jsem konečně vypadla z tý nesnesitelný budovy, kde posledních pár let zažívám peklo. Už bych měla jít zpátky do děcáku, ale jelikož je pátek, což znamená, že nastane víkend a s tím i další halda povinností a trestů, změnila jsem směr a vydala se do města s cílem si zbytek dneška pořádně užít...
Zpátky do toho vězení jsem se vrátila asi kolem sedmý. Jelikož , jsem děsně populární, přiběhla mě přivítat dokonce i sama ředitelka:
"LORYOVÁ! KDE SI SAKRA BYLA?!" tak to je ona. Milá, postarší, důchodová ženská s několika pneumatikami kolem pasu. - Se divim, že si ještě nezaložila automobilku. Naneštěstí pro mě má vysoký pisklavý hlas, takže teď minimálně dva týdny budu slyšet velký kulový. Prostě pech.
Mohla bych ještě zdrhnout, jenže by to mělo katastrofální následky. Ne, že bych byla tak špatný běžec, to spíš ona. Pokoušela by se mě chytit, pak by se jí zlomil vysoký podpatek jejích drahých škrpálů, kterým ona říká lodičky, zakopla by, hodila tlamu, skutálela ze srázu, přistála ve křoví a až by se vrátila z nemocnice, odnesla bych to já. To známe...
"Jen sem se tak poflakovala po městě. Koupila si pizzu, prolezla obchody... však to znáte ne? To bylo ale dneska krásně, že?" protáhla jsem medovým hláskem. Stejně už mám na malér zaděláno, tak proč ji nerozčílit ještě víc?
"JAK PO MĚSTĚ?! JAK COURALA?!" vykulila na mě oči. Dělá jako bych na ni mluvila čínsky.
"Normálně." Pokrčila jsem ledabyle rameny a nevinně se zaculila.
"Pojď se mnou!" přikázala mi vztekle a popadla mě za límec moji čerstvě vyprané, bílé, školní košile.
"Já umím chodit sama." Odsekla jsem a vyškubla se jí. Hodila po mně vražedný pohled, ale už ne mě ani nešáhla. Má štěstí. Kráčela jsem za ní stylem, jako bych byla na procházce a prohlížela si městské památky a skvosty.
Dobře, uděláme si takovou menší předpověď do budoucnosti: Nejdřív mě zatáhne do kanceláře, tam mě seřve, pak o mě přerazí hůl nebo obří tvrdé dřevěné pravítko, a nakonec mě pošle bez večeře do pokoje... Hmm, možná by si tu třetí část mohla odpustit. Chce se mi spát.
"Konečně se tě zbavim." Oznámila mi jedovatě až jsem sebou polekaně škubla. ÁÁÁ! Pomóc! Chce mě zabít! Chtěla jsem zařadit zpátečku, ale už bylo pozdě. Mezitím, co jsem si hrála na věštkyni, jsme došly k jejímu 'království'.
"Koukej se chovat slušně." Sykla na mě, nasadila ten svůj milý úsměv a otevřela dveře. Abych řekla pravdu, nevěděla jsem jestli zdrhnout nebo se tam jen tak ze zvědavosti podívat.
"Dělej!" zavrčela ně mě a vtáhla mě dovnitř. Vyplašeně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala něco podezřelého. Zrak mi padnul ke krbu, kde stál nějaký plesnivý, ale na první pohled milý, dědek s bílými vlasy a vousy. Mimochodem obojí měl dlouhé.
"Brý den." Řekla jsem klidně, ale uvnitř se mi vnitřnosti svíraly tak, že jsem se skoro nemohla ani nadechnout. Co je proboha ten chlap zač?
"Dobrý den, slečno Loryová." Usmál se na mě. Sakra! To bude nějakej mafián! Určitě si někde zjistil moje jméno a teď mě přišel zneškodnit! Ani bych se nedivila, kdyby mu u toho Krasperová - ta nána, co mě sem přivlekla a zároveň naše ředitelka ústavu, asistovala a nebo mu při tom fandila. Tázavě jsem se podívala na tu starou rachejtli (na naši říďu), protože jsem neměla ani šajna o tom, co po mě kdo chce.
"Tady ten pán se rozhodl, že si tě vezme k sobě." Řekla a potěšeně na mě vycenila tu svoji zubní protézu. Znechuceně jsem od ní odvrátila hlavu a znuděně si založila ruce na prsou. Zas abych si znova balila kufr, už mě to fakt nebaví. Stejně nakonec zase skončim tady.
"A nemůžete se ušetřit ostudy, rovnou mě seřvat, namlátit mi a bez jídla mě poslat do pokoje? Stejně se sem tady za tejden maximálně za dva jako na koni. Na dlouho se mě nezbavíte." Mírnila jsem její nadšení a rentgenovým pohledem sjela toho odvážlivce, který se rozhodl mě adoptovat. Podle mého je mu minimálně devětadevadesát, né-li víc.
Má na sobě nějakej divnej modrej dlouhej župan, půlměsíčkový brýle za kterejma měl schovaný pomněnkově modrý oči a na obličeji trošku víc vrásek, ale to mi jaksi nevadí. I když vypadá docela klidně, pochybuju, že to se mnou vydrží. Nikdo to nevydržel a on nebude výjimkou. O to se klidně vsadím...Ledabyle jsem se opřela o zeď dávaje tak najevo svou lhostejnost a čekala jsem, co z tý fuchtle vypadne.
"TICHO!" zahřměla až sem sebou trhla tak, že kdybych se nezachytila křesla, které stálo u mě, válela bych se po zemi.
"To musíte tak řvát? Vždyť vy ohrožujete zdraví a psychiku nedospělých jedinců!" vyjekla jsem a říďa zaraženě zamrkala, zatímco anonym se pobaveně culil. Nevychovanec. Moh se aspoň představit, když už si mě chce odvést.
"C-Co prosím?" poulila na mě bulvy stařena.
"Že z vás jednou ohluchnu!" zakřičela jsem na ni, aby mě dostatečně slyšela.
"TAK A DOST! OKAMŽITĚ SE ODEBER DO SVÉHO POKOJE, ZBAL SI SVEJCH PĚT ŠVESTEK A ZA PĚT MINUT AŤ SI ZPÁTKY! HNED!" řvala na mě, ale já už jsem ji ani nevnímala, neboť už jsem byla hluchá z toho jejího věčného řevu. Navíc to byl takový hrozný zvuk... jako když brzdí vlak. Hodně starý, plechový vlak. Ne ty nový, téměř neslyšný.
"Klid madame," vložil se do naší menší rozepře ten chlapík, "Slečna Loryová vás jistě slyší až moc dobře." Páni, ten děda se mi zamlouvá čím dál víc. Zřejmě patří do toho celosvětového hnutí... hmm... jak se tomu sakra nadává?... Jo! UNICEF. Že by přijel prosazovat má práva?
"Omlouvám se, pane. To víte, už nejsem nejmladší," To má recht. "...a z těch dětí už mám nervy na dranc..." Konkrétně ze mě. Na nikoho jiného tak nehuláká. "...Potřebovala bych odpočinek." Hmm. To by se dalo zařídit. Nedaleko odsud je velice pěkný hřbitov...
"Tak si to tu hezky dopovídejte a já se zatím nenápadně vypařím." Oznámila jsem jim a šinula si to ke dveřím.
"STŮJ!" Bože! Už zase ječí!
"Potřebujete ještě něco, slečno Krasperová?" zeptala jsem se jí sladce, jako pětiletého děcka, jestli nechce jít na houpačku.
"Mlč už!" zasyčela, -prostě zmije-, a popadla mě za paži.
"Au! Dávejte pozor!" skučela jsem bolestně, protože se mi ty její drápy zarývaly do kůže, a to doslova. Jenže to by nebyla ona, aby mě poslechla. Vystrkala mě ze dveří, odtáhla mě do mého pokoje a zamkla za sebou dveře. Začínám se bát toho, co teď přijde.
"Teď mě dobře poslouchej, děvenko.: Ten starý pán je viditelně velice vážený člověk a i přes to, že ty si takový problémový tvor, jak jsem mu již vysvětlila, se rozhodl si tě vzít s sebou. Nebudu mu to rozmlouvat, protože při představě, že se tě na dost dlouhou dobu zase zbavím doslova skáču radostí. Už dlouho mi pěkně piješ krev a čím si starší, tím je to horší. Takže: Teď hned si sbalíš svoje věci a za pět minut budeš stát tady," ukázala na místo, kde právě postávala, "Jasné?"
"Jasňačka." Kývla jsem na souhlas a pohledem ji pobízela, ať už konečně vypadne. Kupodivu pochopila velice rychle, ale nezapomněla za sebou pořádně třísknout dveřma... Bylo mi do pláče. Abych ho zahnala, začala jsem do své tašky zuřivě házet těch pět a půl věcí, které vlastním. Navenek se sice dokážu přetvařovat a vypadat, že se mě její slova vůbec nedotkla a nezajímají mě, ale opak je pravdou. Tam někde, uvnitř mě, se mi srdce svírá bolestí a sužuje mě prázdnota.
S tím, že nemám rodiče a nikdy je nepoznám, sem se už dávno vyrovnala, i s tím, že budu až do svých osmnácti putovat z rodiny do rodiny a nakonec stejně skončím v děcáku. Nikdy mě ale nepřestalo bolet to, že nemám kamarády a všichni ostatní mi dávají jasně najevo, že mě nesnáší a opovrhují mnou. Nevím, jak dlouho tohle ještě snesu.
Navztekaně sem hodila tašku na zem, jako by za všechno mohla jen ona, a praštila sebou na postel. Bylo mi mizerně. Ředitelčina slova byla jako jed, který mě pomalu, ale jistě usmrcuje a není žádné východisko. Schovala jsem hlavu do dlaní a rozplakala se. Nikdy v životě jsem se necítila tak nechtěná jako právě teď. Nikdy nepochopím, proč právě já si musím tímhle vším projít. Proč? Proč mi zemřeli rodiče a nechali mě tu samotnou? Proč mi to sakra udělali?! Co jsem jim provedla, že mě takhle trestají?!...
Ani né za tři minuty se dveře rozletěly a v nich stál Bugs Bunny s motorovou pilou a Méďa Béďa s kulometem! Ne kecám. Byla to jen ta nána a ten chlapík, kterej mě bude mít na starost.
"Už to máš?" zeptala se mě a ani se nesnažila skrýt radost ve svém hlase. Rychle jsem si otřela obličej a oči, aby náhodou nepoznali, že sem brečela, i když pochybuju, že by se o to zajímali, a rozhodně sem vstala z postele.
"Jistě." Odvětila jsem nuceně klidným hlasem, ale vypadalo to, že si toho nikdo z těch dvou nevšiml. Tedy aspoň doufám. U toho staříka si nejsem jistá, vypadá nějak... divně. Popadla jsem svou tašku a s hlasitým "Sbohem." odešla čekat před bránu.
Netrvalo dlouho a přišel můj zachránce. Unaveně jsem se na něj usmála a tázavě se na něj podívala, jelikož jsem neměla ponětí, kam půjdeme. Ta stará rašple se ani nepřišla rozloučit. Nejspíš už někde oslavuje spolu se všema zaměstnankyněma, můj odchod. No jo no. Co nadělám. Hodila jsem si tašku na záda a vydala se vzhůru novému životu...
Autobusem jsme dojeli do nějakého luxusního hotelu v Londýně a tam jsme se ubytovali. Nevím proč, ale mám takový divný pocit, že ten chlápek není normální. Je to sice milej děda, ale nevim jestli má všech pět pohromadě. Vím, že to zní asi dost divně, ale kolem něj cítím nějaké zvláštní vibrace. Asi už mi vážně hrabe.
Stařík měl rezervované dva pokoje v pátém patře - jeden pro mě a jeden pro něj. Začíná se mi ta svoboda nějak líbit, ten pokojík, kterej mi byl přidělenej je velkej jako jeden středně velkej byt, má i vlastní kuchyňku, menší jídelnu, obyváček a jednu velkou pohodlnou ložnici s vlastní luxusní koupelnou! No není to supr?
Uchváceně jsem se rozhlížela kolem sebe, děda si už odešel lehnout, a pak jsem se odebrala do koupelny. Ve vaně jsem strávila zhruba půl hodiny a byla bych v ní ještě dýl, kdyby mě nevyrušil nějakej poslíček. Nejdřív jsem na něj byla nabroušená, ale chlapeček si to u mě vyžehlil teplou večeří, kterou na rozkaz toho dědy přivez. Hladově jsem se do ní pustila a pak jsem zaplula do postele. Byl to vážně dost těžkej den.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pasu - Pavla pasu - Pavla | E-mail | Web | 15. června 2007 v 14:56 | Reagovat

jak dokonce i me se to libi????? to vypada jako by se mi nektera z tvych povidek nelibila a nechtela ji cist jako prvni, to si s tebou jeste vyridim!!!!!!! ale je to super kapca, stejne jako cela povidka, jen doufam ze se bude libit i vam, prece jsme neriskovali nastvani molliny (zasvěcení vědí, nezasvěcenym oznamuji, ucitelka fyziky) pro nic za nic

2 ZuziRůže ZuziRůže | Web | 15. června 2007 v 15:03 | Reagovat

Jo, to je fakticky super!! Doufám jen, že nevyplníš svoji hrůznou předpověď, že budeš kapitoly dodávat jenom jednou za měsíc. :-}

3 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 15. června 2007 v 15:03 | Reagovat

ty jo, tohle vypadá skvěle..moooc se mi to líbí a jsem zvědavá, jak to dál rozvineš..=) teda ale ta holka má moooc pěkkou vyřídilku, líbilo se mi, jak jednala s tou ředitelkou..=)

4 Aenda Aenda | E-mail | Web | 15. června 2007 v 15:09 | Reagovat

super začíná to dost zajímavě

5 šarlot šarlot | Web | 15. června 2007 v 15:42 | Reagovat

tak tohle se mi fakt líbilo, prostě povídka jak má být, žádný moc slušnosti a tvrdý ráz trochu smíchaný se smutkem opravdu super dílko!!!

6 jirka jirka | Web | 15. června 2007 v 15:44 | Reagovat

jo začíná to zajímavě nádherná kapča

7 jirka jirka | Web | 15. června 2007 v 15:45 | Reagovat

pravda začína to zajímavě nádherná kapča

8 Ifulda Ifulda | Web | 15. června 2007 v 15:48 | Reagovat

super, už se těším, jak to bude pokračovat... :-D

9 jirka jirka | Web | 15. června 2007 v 16:01 | Reagovat

P.S.nechte se pokousat

10 Dark Dark | Web | 15. června 2007 v 16:06 | Reagovat

mno tak zaujalo mě to......rozhodně pokračuj=))

11 Indigo Indigo | 15. června 2007 v 16:14 | Reagovat

Čupr kapča! A Povídka.......

12 Giner Giner | 15. června 2007 v 16:35 | Reagovat

Super kapitolka:-) Hrooozně moc se těším an pokračování:-)

13 šanetka šanetka | Web | 15. června 2007 v 20:23 | Reagovat

ach jooo! To jsem ti říkala, že se pokusim napsat 1. koment! Jenže to je prostě nemožný! Moooooc díky za věnování! Povídka je to zatím hezká, snad to nezkazíš :oD!!! :o)

14 gigi gigi | Web | 15. června 2007 v 21:04 | Reagovat

Hele, není to maličko inspirovaný keirrou? Kate (my dvě vs celý svět) má taky ráda provokaci:-) A styl je místy dost podobnej...

15 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 15. června 2007 v 21:10 | Reagovat

ZuziRůže: Obávám se, že tu hrůznou předpověď na 85% vyplním a kapitolku budu opravdu přidávat pouze 1 do měsíce. ještě uvidím, jakej tahle povídka bude mít ohlas, i když nevim nevim jestli změním názor =o)

šanetka: Budu se snaži. snad se ti to bude líbit i po delší době :-)

gigi: nevim jestli to tak vypadá. já se snažim psát povídky tak, aby se nepodobaly (alespoň ne příliš) povídkám jiných autorů. nerada se totiž opičím, takže pokud trochu kopíruju keiřinu povídku, tak to není úmyslné. za to se omlouvám :D

Jinak všem moc děkuju za komentáře. Vážně díky moc :=)

16 weruska weruska | 15. června 2007 v 22:19 | Reagovat

zajímavý a kdy se to odehrává??

17 ellion ellion | 16. června 2007 v 13:56 | Reagovat

moc pěkný =))))

18 Peťula Peťula | Web | 16. června 2007 v 16:04 | Reagovat

Je to moc pěkná povídka.A ta Sabrina je dobře ulítlá a vtipná.Doufám že se tady objeví další kapitolka co nejdřív.

19 katie katie | Web | 16. června 2007 v 16:26 | Reagovat

wow super jen tak dál

20 tabby tabby | E-mail | Web | 16. června 2007 v 17:27 | Reagovat

No tak to je brutus fakt senza uz se nemuzu dockat dalsi kapitolky :0)

21 romais romais | Web | 16. června 2007 v 20:33 | Reagovat

tyjo....to by mě zajímalo,co se bude dít dál...

22 susan susan | 16. června 2007 v 21:23 | Reagovat

moooooooooooc díky za věnování, ale nejsem ZUZKA jsem ZUZI :-)))

23 Malika Malika | 17. června 2007 v 12:53 | Reagovat

je to doost vtipný.myslim si že se brumbál musel bavit:)už se mooc těšim na další prosim prosim ať je co nejdřív:)

24 Kačenka Kačenka | E-mail | 17. června 2007 v 17:24 | Reagovat

sem úpé zapoměla, že sem to už četla ve škole:)

25 jasmine jasmine | Web | 19. června 2007 v 11:07 | Reagovat

skvělý, tak dy bude další kapitolka...

26 Profesor Profesor | Web | 20. června 2007 v 17:44 | Reagovat

Supr povídka. Dokonce ani těch chyb tam není moc.

Kdy bude pokračování.

27 MarS MarS | 24. června 2007 v 21:46 | Reagovat

vypravene to mas opravdu moc pekne a to devce ma vybornou vyridilku :-)

28 Jenny Jenny | Web | 25. listopadu 2007 v 12:06 | Reagovat

To je skvělý!! Řehtala jse,m se u toho jak pominutá!!=D Fakt super, Sabrina je dobrý éro=D

29 snape anonym snape anonym | 30. ledna 2011 v 21:35 | Reagovat

líbí se mi jk je to napsaný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama