3.kapitola (SM) - Závěť

2. března 2007 v 19:10 | pasu-Hanka |  Stíny minulosti
3.kapitola - Závěť
Tak tu máte další kapitolu. Je zase bez beta-readera, ale to bude pravděpodobně celá tahle povídka. (Teda jestli ji vydržím psát do konce J) Chtěla bych jí věnovat lordu Tomikusovi, který měl první komentář. Podmínka pro vložení další kapitoly je minimálně 6 komentářů. Já vím, že je to hrozný , ale já mám potom jistotu, že má cenu tuhle povídku psát. Takže si to užijte a pořádně mi to zkritizujte.
Pasu-Hanka
P.S.: Další kapitola bude věnována opět tomu, kdo bude mít první komentář.
***************************************************************************
Uplynuly už dva dny od té doby, co se k babičce definitivně nastěhovala. Malý Sep za tu dobu o kousek popovyrostl a mezi ním a Alex se vytvořil velmi silný vztah. Na každém kroku ji hlídal a když se potřebovala vypovídat, vždy ji poslouchal jako člověk a jako její kamarád. Alexandra na něj nadala dopustil. Poslouchal jí na slovo, ale i přesto, když se mu něco nelíbilo, začal se hlasitě stěžovat.
Byla právě středa a zbývalo ještě pět dní před odjezdem do Bradavic. Konec prázdnin se neúprosně blížil a Alexandra byla čím dál nervóznější. Zřejmě to vycítila nejen babička, ale i Sep, který se neustále snažil dívku povzbudit. Popravdě řečeno, se mu to dařilo výborně. Vždy, když ji popadl strach, smutek nebo nervozita z následujícího školního roku, byl jí nablízku a buď si s ní pokoušel hrát, čímž jí rozptýlil nebo ji provedl nějakou lumpárnu, aby na všechno přestala myslet a začala se mu věnovat. Prostě to byl velmi inteligentní tvoreček, což s oblibou říkával profesor Brumbál, který se občas zastavil, aby zjistil, že je všechno v pořádku. Slíbil Alex, že ji a babičku doprovodí na ministerstvo, kde by měli vyřídit závěť jejích rodičů a také, že ji ještě před začátkem školního roku vezme do Bradavic, kde ji všechno ukáže a následně ji zařadí do koleje, aby to měla za sebou a Alex mu za to byla nesmírně vděčná.
Bylo už devět hodin a každou chvíli měl přijít profesor Brumbál, se kterým se měli přemístit na ministerstvo. Babička už nervózně postávala u okna a vyhlížela ho zatím co Alex dávala kázání Sepimu...
"...Nesmíš na každého štěkat, musíš se chovat slušně, poslouchat mě na slovo, nedělat žádné vylomeniny. Musíš se stále držet u mě, aby ses mi neztratil a když uvidíš nějakou kočku nebo něco jiného budeš ji prostě ignorovat..."
"Proboha Alex nech už toho chudáčka." Zastávala se pejska babička "Přece víš, že tě poslouchá a je hodný, tak ho zbytečně nezatěžuj nějakými přednáškami o slušném chování." Dívka se nafoukla jako balón a chtěla něco namítnout, ale bohužel to nestihla, protože si to k nim po chodníčku mířil Brumbál. "Už je tady!" zvolala bábi a hnala se ke dveřím. Alex jen prohodila oči v sloup a pokynula pejskovi, aby šel za ní. Bok po boku pak došli do vstupní haly, kde už se babička Elen vítala s profesorem.
"Dobrý den pane profesore," pozdravila slušně a mile se na něj usmála. Sepík, jako řádný pejsek zaštěkal na pozdrav a přiběhl k řediteli. Ten se k němu sehnul a podrbal ho za ušima, tak jak to má nejradši.
"Jste připravené?" zeptal se obou dam a poslal Sepa zpět k paničce.
"Ano, ano. Můžeme vyrazit." Přikývla babička a pokynula Alex, aby k ní přišla. "Koukej se nás držet a né, že se budeš někde toulat. Jasný?" Alex poslušně přikývla a se Sepem v závěsu se vydala ven z domu. Hned po ní vyšel Brumbál a po něm babička, která ještě zamkla dům. Došli až za hranice pozemku, odkud se měli přemístit před ministerstvo. Od doby, co se sem Alex nastěhovala, tu byla zvýšena bezpečnostní opatření, která se musela bezvýjimečně dodržovat.
"Tak vezmi Sepa a chyť se mě."Přikázala jí babička a podala jí ruku. Alexandra vzala Sepa do náručí, i když jí to dělalo značné problémy udržet ho v jedné ruce, protože za tu dobu, co ho měla o kousek povyrostl a byl i těžší a pak se chytla babičky za nabízenou ruku. Ozvalo se hlasité PRÁSK a všichni tři se přemístili.
Objevili se v nějaké temné postraní uličce, ze které naštěstí brzy vyšli a Alexandra si tak mohla oddechnout, neboť se jí to místo vůbec nelíbilo. Až příliš ji připomínalo chodby, kterými chodila doprovázena smrtijedy k Voldemortovi a zase zpátky. Teda, to ji spíše nesli, protože už neměla síly. Při této vzpomínce se otřásla odporem a možná i trochu strachem. Rozhodně by to nechtěla podruhé zažít. Už ne. Sep, jako by vycítil její obavy se k ní ještě více přitulil a olízl ji na tváři. Došli k nějaké staré telefonní budce, do které se jen stěží všichni vecpali. Brumbál, který byl nejblíže telefonu zvedl sluchátko a na číselníku vytočil nějaké číslo. Po chvíli se ze sluchátka ozval ženský hlas.
"Vítejte na Ministerstvu kouzel. Uveďte prosím jméno a účel návštěvy."
"Albus Brumbál, Elen Walterová [woltrová] , Alexandra Woodová.....jdeme vyřídit závěť rodičů slečny Woodové k panu Luiseovi [lujzovi]." Oznámil jí milým hlasem profesor
"Děkuji," odpověděla úřednice "Vezměte si jmenovky a připevněte si je na svoje hábity." Údajné jmenovky vyjeli z otvoru, odkud za normálních podmínek vypadávají vrácené mince. Alexandra spolu s oběma dospělýma si je připevnila na šaty a čekala, co se bude dít dál. "Po vstupu se musíte podrobit prohlídce a registraci vašich hůlek u bezpečnostní překážky." Oznámila jim a pak už se podlaha budky rozjela směrem dolů. Alex to celé zaraženě sledovala a potom nad tím uznale zakroutila hlavou.
"Mají to pěkně vymyšlené" pomyslela si. Když dojeli do velké haly, popřála jim úřednice jménem ministerstva příjemný den a pak už bylo sluchátko hluché. Alexandru už bolely ruce držení Sepa v náručí, a tak ho položila na zem. Unaveně si protřepala ruce a v závěsu za babičkou a Brubálem se vydala k již zmiňované bezpečnostní překážce. Na ministerstvu bylo docela dost rušno. Chtěla vzít své štěňátko zase do náručí, ale když viděla, jak si spokojeně vykračuje u její nohy a hbitě se vyhýbá ostatním, rozmyslela si to. Prošli bezpečnostní kontrolou a pak se vydali nějakými chodbami přímo k rodinnému právníkovi. Na konci chodby byly prosklené dveře, které patřily již zmiňovanému panu Luisovi. Alexandra začínala být čím dál nervóznější a smutnější. Opět ji žal užíral srdce a slzy se draly na povrch. Nedokázala je zastavit, i když tolik chtěla. Cítila se tak bezmocně. Už dva dny se pořádně nevyspala, protože měla neustále noční můry, ve kterých viděla znovu a znovu mučení a následně smrt rodičů a bratra. Babičce se o tom nezmínila, neboť jí nechtěla přidělávat starosti a ona sama to také těžce nesla. Ředitel Bradavic zaklepal na dveře, a když se zvalo "Dále" vstoupil a Alex s babičkou hned za ním.
"Dobrý den. Už tu na vás čekám." Přivítal je Luise a vyzval je, aby se posadily. Elen a Albus pozdravili, ale Alex neschopná slova jen kývla na pozdrav. Potom se zhroutila do křesla mezi babičku a ředitele a vyčkávala, co se bude dít dál. Na tvářích měla zaschlé potůčky slz, které ještě před chvílí prolévala nad ztrátou svých blízkých, které tolik milovala. Oči měla zarudlé a nebyla schopná slova. Právníkova slova pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Musela stále myslet na své rodiče a bratra. Ani si to neuvědomovala, ale zase začala plakat. Luise si toho pravděpodobně všiml, protože okamžitě přerušil svou řeč a podal jí uklidňující lektvar, který měl v kanceláři pro všechny případy. "Jste v pořádku slečno?" zeptal se jí otcovským tónem. Babička chytla vnučku za ruku a přitáhla si ji k sobě na kolena, jako když byla malá. Sama nesla smrt své dcery, jejího muže a svého vnuka velmi těžce a nedovedla si představit, jaké to musí být pro šestnáctiletou dívku. Pevně si ji k sobě přitiskla a hladila ji po jejích dlouhých tmavě hnědých lehce kudrnatých vlasech. Vzala od právníka lektvar a podala ho své vnučce. Ta ho bez reptání vypila a hned se cítila mnohem lépe. Schoulila se ke své babičce a setřela si slzy z tváří.
"Omlouvám se," hlesla
"Nemáte se za co omlouvat, slečno. Já vás chápu. Tuším se asi cítíte a věřte mi, že vím jak je těžké smířit se se ztrátou milované osoby. Ta rána se nikdy nezahojí, ale musíme žít dál. Vzpomínat na ně v dobrém a nezapomenout." Ozval se Luise a povzbudivě se na dívku usmál. Alexandra pozvedla hlavu a vděčně se na něj usmála.
Tohle vždycky říkal pomyslela si. Sedla si na opěradlo babiččina křesla a opřela jí hlavu o její rameno.
"Takže můžeme přejít ke čtení závěti." Řekl právě právník a vytáhl ze šuplíku nějakou zdobenou truhličku. Otevřel jí a vytáhl zažloutlý pergamen. Rozvinul ho a začal číst:
"Já Frank Artur Wood a moje choť Eleonora Viktorie Woodová odkazujeme všechen náš majetek- tj. rodinná vilka v Londýně High street 95 ; klíčky k trezorům 656 a 657 spolu s jejich obsahem (S obsahem trezorů); všechen osobní majetek - svým dětem Peterovi Georgeovi Woodovi a Alexandře Eleonor Woodové. Svěřujeme je do rukou jejich babičky Eleny Marion Walterové, v nejhorším případě do rukou jejich tety Elizabeth Tamary Moreyové. K závěti přikládáme ještě osobní dopis, který je určen pro naše milované děti. Dále ještě odkazujeme paní Eleně Marion Walterové 100 000 galeonů a prosíme ji, aby se nám o naše děti dobře starala."
Právník dočetl a Alex se opět naplno rozplakala. Tentokrát však nebyla sama. Její babičce po tváři stékaly slané potůčky a oči měla zarudlé od pláče. Objala svou vnučku a hodila do sebe uklidňující lektvar, který jí podával pan Luise. "Tady jsou ty dopisy," řekl a položil před ně skříňku, ve které byla závěť. "Klíčky k trezorům jsou uvnitř, ale jestli chcete, nechám vám ty peníze převést do vašeho vlastního trezoru. Osobní majetek vašich rodičů bude pravděpodobně v domě, kde bydleli a který vám již také patří, takže záleží jen na vás, jak s ním naložíte." Vysvětloval Alexandře, která ho s uslzenýma očima poslouchala.
"Jestli vás mohu poprosit, dal byste tedy převést ty peníze do mého a babiččina trezoru?" zeptala se ho třesoucím hlasem. Luise se na ní mile usmál.
"Jistě. Zařídím to. Nejpozději pozítří je tam budete mít. Máte ještě nějaké otázky?" otázal se jich a když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval "Dobře tedy, můžeme závěť považovat za vyřízenou. Dům bude přepsán na vás slečno Woodová a tuto krabičku s těmi dopisy si můžete nechat. Rád jsem vás poznal." Rozloučil se s nimi a vyprovodil je ze své kanceláře. Alexandra si k sobě přivolala Sepíka, aby se někam nezatoulal nebo ho tady nedej bože nechala a vydala se spolu s babičkou a profesorem zpátky domů. Bylo dlouhé a velmi vyčerpávající dopoledne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pasu - Pavla pasu - Pavla | 2. března 2007 v 20:04 | Reagovat

super nadherna kapca jsi potvora vis to???? nechtela jsi mi ji nahodou poslat? ale na tebe se clovek nemuze moc dlouho zlobit:)

2 notechis notechis | 3. března 2007 v 9:59 | Reagovat

super kapča, kdy bude další

3 Sherina Sherina | 3. března 2007 v 10:19 | Reagovat

kapitolka je super...a vzhled je taky lepší než ten modrý:-D

4 iriska iriska | 3. března 2007 v 11:35 | Reagovat

krásné ale smutné :o)

5 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 3. března 2007 v 15:23 | Reagovat

Krásná kapitolka...=)

6 Elvíra Elvíra | E-mail | Web | 3. března 2007 v 16:51 | Reagovat

Nádherná kapča, taková procítěná...

Jo a Hanko, proč mi ty kapitoly nepošleš, abych ti je opravila? Beta-read ti dělám nejen na Splněné přání;)

7 Ylil Ylil | Web | 8. srpna 2007 v 9:26 | Reagovat

skvělý

8 Cirilla Cirilla | 13. srpna 2007 v 17:23 | Reagovat

Začala jsem číst tuhle povídku a po obsahové stránce se mi vážně hodně líbí. Vím, že nemáš beta-readera, ale mohla bys přece jenom zkusit rochu vylepšit skloňování zájmena "ona"? Já vím, že nikdo není dokonalý (a zrovna tohle píše špatně skoro každý), ale připadá mi to jako trochu zbytečná vada na kráse této povídky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama