2.kapitola (SM) - Doma je doma

1. března 2007 v 18:28 | pasu-Hanka |  Stíny minulosti
Ahoj, ahoj, ahoj. Tak tu máte další kapitolku. Je bez beta-readera, takže se omlouvám za případné chyby. Jméno pro psího hrdinu jsem nakonec vybrala, ale dalo mi to pořádně zabrat. Doufám, že se vám bude líbit. Je to jeden z vašich návrhů a myslím, že na ty další ještě během povídky dojde. Musím uznat, že bylo opravdu těžké zvolit vhodné jméno, ale nakonec sem se po dlouhém rozhodování rozhodla. Tuto kapitolku chci věnovat Verče. Tak ať se vám líbí a nezapomeňte psát komentářeJ. Pokračování vložím, až tu bude minimálně pět komentářů.. Zatím ahoj.
Pasu-Hanka
P.S.: Další kapitola bude věnována tomu, kdo bude mít první koment.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
2.kapitola - Doma je doma
Objevili se v útulně zařízeném obývacím pokoji s krbem, na kterém byly vystaveny rodinné fotografie. U bílé pohovky stála po obou stranách křesla stejné barvy a naproti byla na stolečku položena televize, před kterou stál konferenční stolek.
"Babííí, jsi tady?" zavolala Alex. Po chvíli se do pokoje přiřítila usměvavá stará dáma, která však stále překypovala energií.
"Holčičko moje!" křikla a pevně objala svou vnučku, div jí neumačkala. "Jsem tak ráda, že tě vidím. Tys mi ale vyrostla. Už je z tebe mladá dáma." Rozplývala se a zkoumavě si dívku prohlížela. Pak jí zrak padl na její doprovod. Zaraženě si ho prohlížela a pak se nejistě zeptala: "Albusi, jsi to ty?"
"Ano, jsem to já Eleno. To už je let, co jsme se neviděli, že ano?" usmíval se Brumbál
"No ano, ano. Minimálně sedm . Jsem tak ráda, že tě vidím." Alex to celé zaraženě pozorovala a těkala pohledem z jednoho na druhého. Čekala, až jí to konečně někdo vysvětlí, ale zatím se k tomu ani jeden z nich neměl.
"Ehm, ehm." Odkašlala si "Nerada vás ruším, ale...vy se znáte?"
"Jistě. Chodili jsme spolu do stejného ročníku. Byli jsme nejlepší přátelé a každou chvíli jsme něco vyváděli, že Albusi?" profesor přikývnul a Alexandra jen vyvalila oči, div jí nevypadly z důlků.
"Ty a pan profesor, že jste dělaly vylomeniny? Tomu se mi nechce věřit."
"No a co je na tom? Každý není svatoušek?" bránila se babička a lišácky se usmívala "Tak, dáte si něco k jídlu? Udělala jsem žemlovku."
"Mňam, moje oblíbené jídlo." Olízla se Alex
"I ty mlsoune." Ušklíbla se stařenka a obrátila se na ředitele "Albusi, poobědváš s námi?"
"Myslím, že bych se mohl zdržet. Stejně ještě musíme tady s Alexandrou vyřešit pár věcí. Mimochodem Elen, budeš tu mít ještě jednoho obyvatele, tedy jen do konce prázdnin."
"Vážně a koho?" zajímala se babička
"Tady to malé roztomilé stvoření, které zatím od paničky nedostalo jméno" vysvětlil Brumbál a ukázal na malého pejska v Alexandřině náručí.
"Můj ty bože! Ten je nádherný. Je doopravdy tvůj Alex?" zeptala se babička a jemně hladila zvířátko za ouškem.
"Je. Líbí se ti?"
"No to víš, že ano. Ale musíš se o něj pěkně starat jinak uvidíš..." Vyhrožovala babička "Tak, vem toho drobečka s sebou, nákupy..." mávla hůlkou "budeš mít u sebe v pokoji a pojďte se najíst nebo nám to vystydne." Zavelela a rázným krokem zamířila do kuchyně. Hned po ní Brumbál a nakonec Alex, která ještě doběhla pro mističky a žrádlo pro svého psíka. Vlítla do kuchyně, naplnila obě misky, jednu vodou a druhou jídlem, postavila je pod okno, kde nepřekážely a pak k nim přinesla pejska, který se s chutí pustil do dobrot, co mu panička připravila a vesele přitom mrskal ocáskem sem a tam.
U oběda panovala veselá nálada. Babička s profesorem vzpomínala na staré časy a vyprávěli Alexandře o lumpárnách, které prováděli. Když dojedli, sklidila babička ze stolu a pomocí hůlky umyla a uklidila nádobí. Potom se posadili v obývacím pokoji a ještě chvíli odpočívali.
"Už to mám!" zvolala z nenadání Alex a oba přítomní dospělí se na ní nechápavě podívali.
"Co máš?" zeptala se bábi a se zájmem vnučku sledovala.
"Už vím, jak se bude ten malej jmenovat." Vysvětlila Alex a usmála se na malého andílka, který teď klidně spal ve svém pelíšku. "Sep, bude se jmenovat Sep." Prohlásila hrdě
"Sep...to je pěkné jméno. Jak si na něj prosím tě přišla?" zajímala se babička
"Prostě mě to najednou napadlo." Pokrčila neurčitě rameny "Doufám, že se mu bude líbit." Povzdychla si a unaveně se svalila na gauč.
"Alex, co kdyby sis pro svoje věci zašla až zítra? Teď jsi jistě unavená." Ozval se starostlivě Brumbál
"Ne, ne, to je v pořádku. Nejsem unavená, vůbec ne. Zajdeme tam ještě dneska. Půjdeš s námi babi?" otočila se na Elen
"Nevím, myslíš, že bych měla?"
"Byla bych ráda." Usmála se smutně Alex "A měla bych to rychleji zabalené." Vyhrkla ještě poslední argument.
"Pak není co řešit." Prohlásila "Kdy vyrazíme?"
"Myslím, že bychom mohli jít teď hned, pokud chcete." Řekl Brumbál. Alexandra nadšeně přikývla a rychlostí blesku vyletěla z obývacího pokoje, aby donesla kabáty, které si po příchodu stihli odložit do předsíně.
"To je nadšení" kroutila hlavou babička a pobaveně se usmívala stejně jako profesor
"Už jsem tady" zvolala Alexandra a prudce zabrzdila. "Můžeme jít." Už se chystali k odchodu, když se ozvalo rozčílené zaštěkání. Všichni se jako nepovel otočili a podívali se na původce toho zvuku. Nebyl to nikdo jiný, než malý Sepík, který právě hbitě vyskočil z košíku připraven následovat svou paničku.
"Ty chceš jít taky?" zeptala se Alex svého pejska, který souhlasně zaštěkal. "Tak dobře, pojď ke mně." Vzala ho do náručí a ještě před odchodem se ho zeptala: "Jak by se ti líbilo jméno Sep?" Štěně vesele oblízlo paničce tvář, což si všichni vyložili jako souhlas a potom se s úsměvem na tváři přemístili.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Objevili se před rodinou vilkou, ke které patřila rozlehlá zahrada. Alex si jen smutně povzdychla. Tady si hrávala už od malička. Prožila tu nádherné chvíle se svými nejbližšími a uvědomovala si tu bolestnou pravdu, že už tomu tak nikdy nebude. Po tváři jí stekla osamělá slza, kterou však rychle setřela, aby to nikdo nezahlédl. Odhodlaným krokem se vydala ke dveřím domu a přitom si vytáhla svou hůlku. Přece jenom, jistota je jistota. Opatrně vzala za kliku a otevřela. Nikdo tu naštěstí nebyl. Žádní smrtijedi nebo žijící příbuzní. Nikdo. Bylo to tu až příliš prázdné. Vešla do vstupní haly, kde si odložila kabát, následována babičkou a profesorem Brumbálem. Potichu se vkradla do obývacího pokoje, ale nic nenašla. Bylo to tu stále takové, jaké to tu před měsícem opustili. Hrobové ticho je obklopovalo ze všech stran. Pochybovala, že by se někdo schovával nahoře v pokojích nebo v kuchyni, ale i přes nechala hůlku v obranné pozici. Ještě společně se svým doprovodem prolezla dům křížem krážem a když nic podezřelého nenašli, vydala se se svou babičkou a Sepem do pokoje pro věci. Její pejsek jí stále hlídal a jakmile něco zaslechl začal vrčet. Bude z něho dobrý hlídač pomyslela si Alex A ještě lepší kamarád . Vešla do svého pokoje a zavřela dveře.
"Babi, nemohla bys použít nějaké kouzlo, abych měla všechny moje věci a krámy rychle zbalený?...Prosím." dodala a udělala na babičku psí oči.
"Tak dobře." Povzdychla si Elen "Balit." Všechny Alexandřiny věci se naskládaly do kufrů a dokonce se i pečlivě složily.
"Díky..." zazubila se Alex na babičku, když bylo hotovo. Ještě si zašla do koupelny pro nějaké ty hygienické potřeby a pak se vydala dolů s babičkou a kufry za zády. Sepík kolem ní vesele poskakoval a dožadoval se pozornosti, div nespadl ze schodů. Přišli do obývacího pokoje, kde na ně čekal ředitel a zaujatě si prohlížel nějaké časopisy o módě.
"Pane profesore můžeme jít." Oznámila mu Alex a dala si do kapes kufry, které jí babička zmenšila kouzlem. Sepa vzala do náručí a společně se svým doprovodem vyšla před dům. Poprosila profesora, jestli by nějak nezamkl jejich dům a pak už jen s psíčkem v ruce kráčela za hranice pozemku. Ještě jednou se smutně ohlédla a pak se přemístili zpět do nového domova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lord Tomikus lord Tomikus | 1. března 2007 v 19:13 | Reagovat

Supeeeer!!!

2 Sherina Sherina | 1. března 2007 v 19:37 | Reagovat

fajny:-)

3 Nathaniele Nathaniele | 1. března 2007 v 19:41 | Reagovat

Nádhera!!! Vážně bezva kapitolka8-)

4 iriska iriska | 1. března 2007 v 21:50 | Reagovat

krása, nemůžu si pomoct, ale když se řekne Sepík hrozně mi to připomíná slovo Snapeík a když si představím, že někdo takhle řekne Snapeovi, můžu se smíchy potrhat :o))

5 Polgara Polgara | E-mail | Web | 2. března 2007 v 17:26 | Reagovat

)dobrý....Brumbál a vylomeniny? To mi nejde nijak k sobě 80)

6 Elvíra Elvíra | 3. března 2007 v 16:35 | Reagovat

Mě i docela jo, Polgaro;)

Jinak je to krása!

7 Magnesia Magnesia | E-mail | Web | 18. března 2007 v 13:21 | Reagovat

jéje, když jsem si přečetla Sepík, šíleně hodně mi to připomínalo jméno Snapeík! potom jsem si představila nějakého psa s vlasama co má Snape!! Jsem se mohla potrhat smíchy=)

8 Ylil Ylil | Web | 8. srpna 2007 v 8:36 | Reagovat

supeeeer...du rychle číst další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama