14.kapitola (SM) - Hra na schovávanou

23. března 2007 v 21:09 | pasu-Hanka |  Stíny minulosti
Tak tu máte další kapitolku. Dalo mi pořádně zabrat, než jsem ji napsala, ale snad se vám bude líbit (Tak nějak mi dochází inspirace a nápady, ale snažím se.) Je psáná tak trochu narychlo, takže jsem si to po sobě ani nepřečetla, takže se za případné chyby omlouvám. Mám pro vás ještě takovou jednu menší důležitou zprávičku, která vás asi moc nepotěší. : Jelikož ve škole máme šrumec a teď před velikonočníma prázdninami je to samá písemka a zkoušení, rozhodla jsem se, že si dám tak dva týdny voraz. (Do velikonočních prázdnin) Během těch dvou týdnů budu samozřejmě pracovat na dalších kapitolkách (jsem prostě totální maniak) a možná jsem i nějakou přidám. Ale nic neslibuju!!! Uvidíme jak to dopadne. Takže vám přeji příjemné počteníčko
Pasu-Hanka
14.kapitola - Hra na schovávanou
Ráno se Alexandra probudila poměrně dost brzy. Bylo teprve půl šesté, ale i přes to vstala a šla se upravit do koupelny. Už se jí vůbec nechtělo spát a když si vzpomněla na události včerejšího večera, rapidně poklesla nálada.
"Sepíku pojď půjdem na snídani." Zašeptala na svého pejska a podržela mu dveře ložnice, aby mohl projít. Nehodlala čekat na své přátele a ani na nikoho jiného. Nechtěla s nikým mluvit. Chtěli by po ní jen nějaká vysvětlení nebo by po ní vrhaly soucitné pohledy. O to doopravdy nestála.
Tak jo, jaký je plán na dnešní den: Vyhýbat se všem obloukem, maximálně se s nima potkat na hodinách, ale nanejvýš je pozdravit nebo s nimi prohodit nějakou tu větu. Nebo ne! Nemluvit! Neprohazovat věty! Vyhnout se obloukem!......Fajn, tak to by bylo. Teď jen, aby ve spolčence nikdo nebyl a pak se můžu v pohodě někam zašít.
Pomalu sešla ze schodů a rozhlédla se po místnosti. Bylo tu jen pár neznámých ranních ptáčat, takže měla snadnou cestu. Rychlým krokem přešla společenskou místnost a šinula si to do Velké síně. Bylo už pomalu šest hodin, takže už by měla být snídaně přichystaná. Sepík vesele poskakoval kolem své paničky až se nad tím musela pousmát. Nedovedla si představit, co by dělala, kdyby ho neměla. Byl to takový její andílek, kterému se dokázala svěřit a vždy měla pocit, že jí rozumí. V tichosti se nasnídala, nakrmila Sepa a šla se na chvíli potulovat bradavickými chodbami. Do Velké síně se už začínali trousit studenti a ona rozhodně nechtěla s někým mluvit. Potřebovala být sama.
# # # # # # # # # # #
"Ahoj, neviděli jste někde Alex?" zeptala se Lily kluků, když se s nima setkala ve společenské místnosti, kde na ně obvykle čekali.
"Ne. My mysleli, že je ještě nahoře." Řekl zaraženě James a ustaraně se podíval po Siriovi a Removi.
"Tam není, a když jsem vstávala, tak už v pokoji nebyla. Ani Sep tam nebyl."
"Třeba chce být sama. Po tom co se včera stalo, bych se jí ano nedivil. Muselo toho na ní být moc." Konstatoval Remus. Dělal si o Alex velké starosti. Bral ji spíš jako svou sestru než jako kamarádku a bylo to znát.
"Třeba jo a třeba ne. Hele půjdeme na snídani, třeba tam bude." Zakončil diskusi Sirius a vyšel z místnosti následován svými přáteli....
"Sakra, kde by mohla být?" rozhlížel se kolem sebe James. Uběhlo už skoro dvacet minut od jejich příchodu do Velké síně, ale jejich kamarádku nikde neviděl. Začínal si o ni dělat obrovské starosti a nebyl sám.
"Tohle se mi vůbec nelíbí. Doufám, že se jí nic nestalo." Starala se Lily a dřív než na to stačil kdokoliv něco říct, povstal Brumbál a zjednal si klid.
"Vážení, musím vám bohužel oznámit jednu nepříjemnou záležitost. Profesor Lips podal znenadání výpověď, takže jsem nucen zrušit hodiny obrany proti černé magii dokud nenajdu nějakou náhradu. Děkuji za pozornost." S tímto se znovu posadil, zatím co se v síni začala probírat výpověď profesora Lipse.
"Možná bychom už mohli jít na hodinu. Třeba tam bude." Usoudila Lil a spolu se svými přáteli odešla ze síně. První hodinu měli péči o kouzelné tvory, takže se vydali na sluncem zalité pozemky. Za pár minutek mělo zvonit a velmi se podivili, když Alex nikde nezahlédli.
"Támhle je!" zvolal James a ukázal na hnědovlásku, která sebou měla malého pejska. "Jdeme za ní." Zavelel a všichni se vydali ke své přítelkyni.
# # # # # # # # # # #
Hnědovlasá dívka se procházela po školních pozemcích a v hlavě měla úplný zmatek. Nevěděla, co má teď dělat. Potřebovala poradit. Někomu se svěřit. Jenomže tu nebyl nikdo, komu by to dokázala říct. Uvelebila se pod veliký strom, kam si s přáteli sedávala a posadila si svého pejska, který jí dělal společnost, na klín.
Mám jim to všechno říct? Není ještě moc brzy? A mám k nim vůbec plnou důvěru? Je sice pravda, že mi už minimálně dvakrát zachránili život, ale přece jen....Bojím se, že se to dozví někdo z Voldemortových špehů. Co by se mnou potom bylo? Nemůžu před nimi (přáteli) pořád utíkat a schovávat se, to bych nevydržela. Mám je ráda, ale mám strach. Strach ze samoty a z následků. Dneska to budu muset všechno vyzvonit Brumbálovi, z toho se bohužel nevykroutím. Měla jsem nejdřív přemejšlet než jsem jim ukázala tu vzpomínku. Kdybych jim neukázala to, co se stalo po tom, co odešel James, mohlo všechno být jinak. Se Siriem bych to nějak urovnala, ale teď to vědí i ostatní a to jen kvůli mé hlouposti. Já se z toho zblázním.
Zničeně si povzdechla a podívala se, kolik jí ještě zbývá času než začne první hodina. S hrůzou zjistila, že do začátku vyučování zbývají pouze tři minuty. Měla kliku, že měli péči o kouzelné tvora, jinak by to zaručeně nestihla. Takhle má alespoň nějakou šanci.
"Sepe poběž!" pobídla svého pejska a rozeběhla se k hagridově hájence, kde na ně měla čekat profesorka Hybridová. Alex ji ještě v životě neviděla a tak si raději netroufla přijít pozdě hned první hodinu. Bůhví, co by jí udělala...
"Uff." Oddechla si, když doběhla do cíle přesně ve chvíli, kdy zazvonilo. Nebyla ani tak zadýchaná, jako spíš vynervovaná ze setkání se svými přáteli. Nebyla ještě připravená s nimi mluvit. Ještě ne. Musela se prostě ztratit v davu, i když to bude dost velký problém, když má s sebou malého šikovného nápadného pejska.
"Ahoj Alex."
"ÁÁÁ!" vykřikla vylekaně dívka až se po ní několik studentů otočilo.
"Promiň nechtěli jsme tě vyděsit." Omlouvala je hned Lily a nejistě se na ni usmála.
"To nic." Sakra, kde je ta profesorka? Ať už konečně přijde. Prosíííím. Během hodiny si mě určitě nebudou moc všímat. Její přání bylo vyslyšeno. Dřív než stačil kdokoliv z jejích kamarádů něco říct, objevila se před nimi profesorka Hybridová a započala hodinu.
"Tak to by bylo pro dnešek všechno. Můžete jít." Rozloučila se s nimi na konci vyučování profesorka a všechny je propustila. Alex se pomalu ale jistě vytrácela a mizela svým spolužákům z dohledu, zatímco si uklízeli věci.
"Sakra, kde zas ta Alexandra je?!" podrbal se na hlavě James a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
"Jak kde je?! Vždyť tu ještě před chvílí stála." Namítl Sirius a už vypadal dost naštvaně. Potřebovali si s ní promluvit, o samotě, a ona jim pořád utíká!
"No tak už tu jaksi nestojí. To je k zbláznění." Povzdech si Potter a společně se vydali k hradu na další hodinu.
# # # # # # # # # # #
Během vyučovací doby se jim Alexandra vyhnout nedokázala, ale vždy, jakmile skončila hodina, vystřelila z místnosti, takže ji ani nestihli zadržet. Měli hold smůlu. Teď se toulala po chodbách bradavického hradu a utápěla se ve vlastních myšlenkách, zatímco všichni ostatní, včetně jejích kamarádů, byli na obědě. Sepík spal v ložnici, protože už toho na něj bylo moc a tak zůstala sama. Posadila se na okenní výběžek a zadívala se na překrásnou krajinu, která obklopovala bradavický hrad.
"Alex?" Otočila hlavu, aby viděla, kdo jí to ruší a překvapením ztuhla.
"A..Ahoj Reme." Vysoukala ze sebe nakonec a rozpačitě se na něj usmála. Tahle chvíle se jí vůbec, ale vůbec nelíbila. Věděla, že jemu by dovedla všechno vyklopit, ale nebyla si jistá, jestli chtěla. Byl jako její bratr, kterého před dvěma měsíci ztratila. Při té vzpomínce se jí po tváři skutálela osamělá slza, kterou otřela rychlím pohybem ruky doufaje, že se toho Remus nevšiml.
"Poslyš Alex, nechceš si promluvit?" v jeho hlase nezněla zvědavost, nýbrž starost a to ji trochu překvapilo.
"Já...totiž...nevím jak....ne. Nechci."
"Je to tajemství?"
"Ano. A je těžké se s ním někomu svěřit. Věř mi, že bych vám všechno ráda vysvětlila, ale všechno na sebe tak nějak navazuje a já nechci vzpomínat na minulost. Chci na všechno, co se mi stalo zapomenout a začít znova. Jenomže mám prostě smůlu. Vždycky, když se mi alespoň trochu daří, objeví se někdo nebo něco, co mi to všechno zase připomene."
"Rozumím ti." Alex se na něho udiveně podívala. Jak jí může rozumět? "Taky mám jedno velké tajemství a není snadné ho někomu říct. Vlastně jsem ho nikomu kromě svých tří kamarádů neprozradil. Bojím se, jak by ostatní zareagovali." Úlevně se na něj usmála. Cítila se stejně jako on. Také měla strach. Strach z následků a samoty.
"Ale možná, že když budeš chtít a s někým si o tom všem promluvíš, tak se ti uleví." Chvíli přemýšlela a pak jen nepatrně přikývla. Přiznala, že měl pravdu. Už to v sobě nedokázala dál dusit.
"No...víš...já...já jsem..." začala poněkud nesrozumitelně vyprávět, ale hned zase přestala a rozhlédla se kolem sebe, jestli je náhodou někdo nepozoruje. Rem si toho zřejmě všiml a chápavě se na ní usmál.
"Jestli chceš, tak můžeme jít do jedné tajné komnaty. Ví o ní jen James, Sirius, Peter a já." Krátce přikývla a nechala se vést na ono bezpečné místo. Celou cestu přemýšlela, co všechno mu má říct a hlavně jak mu to má říct, takže si ani neuvědomila, že jsou na místě.
"Jsme tady." Oznámil jí a párkrát přešel sem a tam. Za chvíli se ve zdi objevili dřevěné dveře, do kterých za krátko vstoupili. Vlezli do útulné místnosti, kde byla kolem krbu rozestavěna pohodlná křesla a plameny osvětlovaly menší místnost. Bylo to opravdu velmi příjemné prostředí. Posadili se, každý do jednoho křesla, a pak se mezi nimi rozhostilo nepříjemné hluboké ticho.
"Víš co?" promluvila po chvíli Alex, která už přišla na to, jak to Removi poví. "Prostě mi polož nějakou otázku a já ti na ni odpovím. Bude to tak nejjednodušší." Na chvíli se zamyslel, ale pak se konečně zeptal:
"Jak to, že vládneš takovou mocí?"
"Jsem vyvolená." Byla to odpověď na jeho otázku. Přesná, ale celkem nic neříkající.
"Aha. A co to přesně znamená?"
"Jednou za několik let se vyberou pouze tři lidi, kteří jsou obdařeni maximálně třemi magickými schopnostmi, které nikdo jiný na světě nemá. Jsou to vyvolení."
"Aha. Ja...Jas...Jasně...hmm...A jaké jsou ty tvoje schopnosti?"
"Jsem metamorfomág, umím kouzlit bez hůlky a pomocí mysli a taky jsem docela dobrá v lektvarech a soubojích, ale to není hlavní." Koukal na ni dost překvapeně a dost dlouho. Seděli takhle asi dalších pět minut, než konečně znovu promluvil.
"Proč si vlastně nastoupila do Bradavic?" A je to v háji. Co mu mám na to říct? Že se tady schovávám před černokněžníkem, který mi zabil rodinu?Nejspíš budu muset...
"No víš...ono je to trochu složitější." Začala pomalu "Letos na konci června jsme já, moje mamka, taťka a bráška byli zajati Voldemortem...."
"Pane bože." Vyhrkl Remus a v jeho očích se objevilo zděšení.
"...Držel nás na Temném sídle přes týden a chtěl po nás, abychom se k němu přidali." Na chvíli se odmlčela, ale po chvíli se ponořila hluboko do svých vzpomínek a vypravovala mu příběh tak živě jako by to znovu prožívala. "Každý den si pro nás chodili nějací smrtijedi, kteří nás k němu odvedli a vždycky se nám jen posmívali a těšili se na představení, které mělo následovat. Každý den nás mučil až dokud jsme vysílením neomdleli a přidalo se k němu i několik jeho nejvěrnějších smrtijedů. Jenže po pár dnech ho to přestalo bavit a ve chvíli, když jsme před ním znovu leželi nám oznámil, že ještě než nás zabije, tak se pobaví. Myslela jsem, že už bude všemu konec, že nevyvázneme živí a všichni zemřeme, ale mýlila jsem se...." z očí jí tekly slzy smutku, když na ty chvíle vzpomínala, ale bylo jí to úplně jedno. Právě z ní odcházel jed, který v sobě dlouhou dobu zadržovala a ona byla jen a jen ráda.
"Vy jste to přežili?" zeptal se vyjeveně Remus, ale Alex jen záporně zavrtěla hlavou.
"Ne. Poslední den, nás ještě naposledy mučil. Trvalo to neskutečně dlouho. Připadalo mi to jako věčnost a já jsem chtěla umřít, abych tu bolest nemusela dál snášet. Jenže pak se něco stalo. Nejdříve zabil tátu, potom mámu a nakonec i mého bratra. Stále se mi zdají noční můry, ve kterých jsem svědkem jejich smrti, ale nemůžu dělat nic jiného než jen přihlížet a utápět se ve smutku, stesku a beznaději. Když jsem měla na řadu přijít i já, objevilo se všude kolem mě bílé světlo a já se ocitla v prostorné obrovské světlé síní.
Myslela jsem, že jsem v nebi a budu moct být se svými drahými, ale krutě jsem se mýlila. Nějací poslové mi předali schopnosti a vrátili mě zpátky na zem. Skoro měsíc a půl jsem proležela u Sv. Munga a abych zahnala všechno bolest ze ztráty blízkých, procvičovala jsem si svou novou moc. Pak jsem se poslední týden prázdnin nastěhovala k babičce a byli jsme vyřídit závět. Profesor Brumbál se odmluvil s ministrem, že mě pro jistotu ukryjí do Bradavic, kde je podle nich nejvíce bezpečno." Zakončila svoje vyprávění a nechala si po tvářích téct proudy slz, kterém v sobě celou dobu dusila.
Remus jí lítostně a zárovně překvapeně pozoroval. Srovnával si v hlavě veškerá fakta, která se dozvěděl. Už naprosto chápal její situaci a dokonce už znal i onen důvod, proč jim nechtěla nic říct. Prostě jen měla strach. Úplně stejný, jaký měl on, když před svými přáteli tajil, že je vlkodlak. Bylo to pro něj tehdy dost těžké. Pomalu k ní přešel a konejšivě ji objal. Nevěděl, jaké to je, ztratit celou rodinu, kterou jste nadevšechno milovali a ještě ke všemu jako jediný zůstat naživu. Určitě ji musí pronásledovat výčitky z jejich smrti. Schoulila se mu v náručí a usedavě plakala. Všechny vzpomínky, na které se snažila zapomenout opět vyplavaly na povrch a staré rány, které se sice stejně nikdy plně nezahojí, se znovu otevřely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 aly aly | 23. března 2007 v 21:14 | Reagovat

super

2 pasu - Pavla pasu - Pavla | Web | 23. března 2007 v 21:36 | Reagovat

hani hani zacinas me stvat to se dela???? neco slibit a pak to nesplnit????? jinak super kapca

3 Giner Giner | 24. března 2007 v 7:53 | Reagovat

SKvělá kapitolka:-)

4 Indigo Indigo | 24. března 2007 v 9:44 | Reagovat

Nádhera, chudák Alex....

5 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 24. března 2007 v 11:24 | Reagovat

krááásný..=)

6 Siria Siria | 24. března 2007 v 11:45 | Reagovat

Úžasný :-))

7 Polgara Polgara | E-mail | Web | 28. března 2007 v 18:16 | Reagovat

devátá kapča je na světě a za komenty budu vděčná

8 Kačenka Kačenka | E-mail | 31. března 2007 v 10:42 | Reagovat

pěkný

9 martti martti | Web | 1. dubna 2007 v 19:53 | Reagovat

supeeeer a s tim šrumcem naprosto souhlasim, zvlášť ta písemka z matiky a  chemie ta nám dá zabrat :(

10 romais romais | Web | 18. dubna 2007 v 22:02 | Reagovat

Tyjo...já u toho málem brečela....fakt

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama