Vzpomínky zůstanou - upravená verze

25. února 2007 v 15:31 | Pasu - Pavla |  ~Jednorázovky~
Tuto jednorázovku jsem psala v mírné depresy a i přesto doufám že se vám bude líbit.A když mi tu necháte kometáře s konstruktivní kritikou budu jen ráda. Příjemné čtení.

Už je to to rok, rok co mě Harry opustil. Rok ode dne, který měl být nejšťastnějším v mém životě. Ode dne, který se stal mou největší noční můrou. Měla jsem se stát Potterovou, šťastnou novomanželkou a místo toho jsem se stala smutnou vdovou.
Tyto myšlenky vířili v hlavě krásné rusovlasé dívce se smutnýma očima, které osud připravil velké utrpení. No dívce, spíše ženě, která na svůj věk prožila opravdu mnoho. Ve svých 20 letech prožila radost, štěstí, lásku, ale také strach, bezmoc, nenávist a svou tvář jí ukázala i smrt. Seděla ve svém oblíbeném křesle před francouzským oknem a pozorovala přírodu. Slunce právě odcházelo ze svého trůnu na obloze za doprovodu červánků, aby uvolnilo místo luně.
Nikdy nezapomenu na ten den, který začínal tak slibně. Všechno bylo připraveno k svatbě, zařizovala jsem ji s mamkou a Hermionou, která mi šla i za svědka. Mamka byla ze všeho mírně na větvi, aby ne vždyť vdávala svou nejmladší a jedinou dceru a jejím zetěm se měl stát chlapec, který přežil. Harrymu šel za svědka Ron, můj bratr. S Hermionou měli svatbu měsíc před námi. Měla jsem krásné šaty ušité z bílého hedvábí.
V kostele na mě čekal Harry před oltářem ve svém zeleném hábitu, který mu šel náramně k očím. Nikdy nezapomenu na úžas svatebčanů, když jsem se vynořila z bílostříbrného oblaku. Jakmile jsme si měli říct své ano, tak tam vtrhli smrtijedi.
Zvedla oči od krajiny, obrátila do sebe skleničku ohnivé whisky a kouzlem si přivolala láhev, ze které si nalila další skleničku. Zadívala se na Lunu, která se právě ujala vlády na obloze, na lunu, která byla svědkem té události.
Jak to bylo dál, vím jen z vyprávění. Harry mě totiž poslal do našeho sídla, které se stalo hlavním štábem fénixova řádu po Brumbálově smrti. Začaroval to tam proti přemístění a dobře věděl proč. Bitva byla velice bohatá na oběti. Remus, Nymfadora, Minerva, Bill, táta, máma, Fred, Angelina, George, manželé Diggoriovi, Lucius Malfoy, Belatrix, většina smrtijedů a mnoho členů řádu zaplatilo životem. Další utrpěli vážné zranění například Hermiona, Ron, Nevill, Lenka, Dean, Draco Malfoy, který se připojil na stranu dobra.
Jak jinak by mohla dopadnout bitva, kde se utkali Pán zla a Pán dobra? Dva odlišní a přece tak stejní lidé. Jen oni dva věděli, že je spojuje víc, než jen věštba a jizva, spojovalo je něco víc, mnohem víc, než si kdokoli z nás dokázal představit.
Vysílali na sebe kletby nejvyšší magie, od jednoho pocházeli kletby černočerné občas proložené kletbou zelenou, od druhého zase jen kletby bílé magie, kletby, které nezabíjeli o nic méně než jejich černé sestřičky. Jejich souboj trval dlouho, byli si vyrovnanými soupeři, boj okolo nich ustal, všichni se dívali pouze na ně. Jedno kouzlo Voldemort nedokázal vykrýt, narazilo do něj plnou silou, to kouzlo mu zablokovalo jeho magické schopnosti a svázalo ho.
"Nikdy mě nebudeš moci zabít, dokud budeš žít, tak budu žít také."
"Jsi si tím tak jistý, Tome?" zeptal se Harry a poslal na něj smrtící kletbu, ta narazila do překvapeného Voldemorta v jeho očích se mísil strach s pobavením. "Promiňte, mám vás rád." řekl Harry a obrátil se k přihlížejícím. Nikdo jeho slova nechápal. Pochopili, všichni pochopili ta slova loučení o několik vteřin později, Harry obrátil hůlku proti sobě, vyřkl ta osudná slova, která nosí smrt a skácel se k zemi."
Ani si nevšimla, že si potůčky slz razí cestu zpod jejích víček. Vzala dopis, který jí přinesla Hedvika den po této bitvě. Asi po milionté začala číst ta slova omluv.
Moje Lásko
Netruchli pro mě, byl bych mnohem radši s Tebou, ale nebylo jiné východisko. Byl jsem Osmý viteál, nikomu jsem to neřekl ani Ronovi nebo Hermioně. Nedokázal jsem najít odvahu. Lásko, ty musíš žít, tvůj úděl není zemřít, ten byl pouze můj. Najdi si někoho, kdo by ti pomohl zapomenout a někoho kdo tě bude milovat tak jako já.
Miluji tě a vždycky budu
Tvůj Harry
Pokojem se rozezněl dětský pláč. Otřela si slzy, složila dopis a přemístila se do dětského pokoje. Přistoupila k postýlce, ve které vedle sebe ležela dvě miminka, holčička spala v klidu, avšak malý chlapec se dožadoval matčiny pozornosti. Ginny ho vzala do náruče.
"Neplakej Jamesi. Všechno zvládneme."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Islanzadi Islanzadi | 25. února 2007 v 19:18 | Reagovat

to je úžasné:) je to tak strašně dojemné že mě to dohnalo k slzám:)

2 iriska iriska | 25. února 2007 v 19:33 | Reagovat

nádherné i mně tečou slzy :o))

3 Kačenka Kačenka | E-mail | 30. března 2007 v 19:53 | Reagovat

mě slzy netečou, teče mi akort z nosu(dementní chřipka!!!) ale jinka je to moc pěkný

4 effren effren | Web | 2. dubna 2007 v 12:24 | Reagovat

moooc hezký!!!

5 tatze tatze | 8. května 2007 v 18:54 | Reagovat

napiš dlaší kapitolu k Stíny minulosti

6 tatze tatze | Web | 8. května 2007 v 18:55 | Reagovat

napiš honem

7 Jeannne Jeannne | 30. května 2007 v 19:47 | Reagovat

smutný ale krásný.

8 Profesor Profesor | Web | 11. července 2007 v 15:42 | Reagovat

Správně smutné, to se mi líbí.

9 Ylil Ylil | Web | 5. srpna 2007 v 20:45 | Reagovat

To je krásný...je fakt že je to smutný,a el krásny...fakt...

10 Anči Anči | Web | 15. srpna 2007 v 18:53 | Reagovat

Krása....mě se líbily ty dojmy!smutný, ale nádhera

11 Ginny Ginny | 6. září 2007 v 21:07 | Reagovat

nadhera ja jsem u toho i plakala!

12 třešinka třešinka | 8. září 2007 v 21:29 | Reagovat

pláču=( byloto hezký

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama