Věštba

22. února 2007 v 14:01 | Pasu - Hanka |  Splněné přání
"Kate co se stalo?" Sirius ji už dohnal, když ji našel na zemi a uviděl ji plakat, srdce se mu lítostí pukalo. Ihned k ní přiskočil a pevně ji objal. Cítil, že právě teď v této chvíli potřebuje nějakou oporu a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Dívka se v jeho sevření pomalu uklidňovala. Stále se jí ale honily hlavou nějaké myšlenky a nezodpovězené otázky, na které by ráda znala odpověď. Když se ji znovu Sirius zeptal, co se jí stalo, podala mu rodokmen jejích předků. Překvapeně se na ni podíval, ale dostal ze sebe jen:
"Co budeš dělat?"
Nad touto otázkou přemýšlela už hodně dlouho, ale zatím nenašla odpověď. Potřebovala si promluvit s rodiči a hlavně s ředitelem. Ano. To je ono. Odhodlaně vstala a podala Siriusovi ruku, aby mu taky pomohla na nohy.
"Jdeš se mnou k řediteli?" zeptala se ho prosebným hlasem. Sirius chvíli váhal, ale potom přikývl. Zanedlouho stáli před chrličem.
"Doufám, že se heslo nezměnilo. Šumivé bzučivky" chrlič v tu ránu odskočil a uvolnil jim cestu. Kate se odhodlaně vydala vzhůru. Hned na prvním schodě se ale zastavila a otočila se k Siriusovi, který stál na místě jako solný sloup.
"Ty nejdeš?" zeptala se zklamaně
"Myslím, že ne. Bude lepší, když si to s ředitelem a rodiči vyřešíš sama. Koneckonců mi o tom pak můžeš povědět, když budeš chtít." Dívka seběhla dolů ze schodů a objala ho.
"Mám tě ráda." Zašeptala, něžně ho políbila a vyběhla zpět nahoru po schodech. Sirius se díval na místo, kde zmizela, a pak se vydal do společenské místnosti.
Kate nervózně postávala za dveřmi ředitelny a sbírala odvahu k zaklepání. Nakonec to přece jen dokázala.
Ťuk, ťuk, ťuk
"Vstupte." Opět uslyšela známý a klidný hlas Bradavického ředitele. Opatrně vstoupila a zavřela za sebou dveře. Profesor Brumbál nebyl sám. V křesle proti němu seděla profesorka McGonagallová a pravděpodobně právě o něčem rozprávěli, protože před nimi stály dvě sklenice medoviny.
"Dobrý den, pane profesore, dobrý den, paní profesorko." Pozdravila zdvořile a oba jí odpověděli.
"Dobrý den slečno Dawsnová. Potřebujete něco?" zeptal se vlídně Brumbál a podíval se na ni přes půlměsíčkové brýle.
"No... totiž... já si s vámi chtěla o něčem promluvit, ale asi bych měla přijít jindy." Vysvětlila a chystala se k odchodu, ale ředitel ji zarazil. Nesmírně ho totiž zajímalo, o čem chce dívka mluvit.
"O čem jste si chtěla promluvit, slečno?" Kate se nejistě podívala na profesorku, ale pak si řekla, že je to spravedlivá žena a snad nic neprozradí.
"Víte pane profesore, já jsem našla v knihovně jistý rodokmen. Rodokmen potomků zakladatelů Bradavic." Po tomto prohlášení nastalo v místnosti hrobové ticho. Profesorka McGonagallová se vyděšeně podívala na Brumbála, který poněkud znejistěl. Mávl hůlkou a u stolu stálo další křeslo.
"Posaďte se prosím." Studentka si poslušně sedla a čekala, co se bude dít dál.
"Půjčíte mi prosím ten rodokmen, slečno?"
"Jistě... prosím" podala mu pergamen přes stůl a vyčkávala na jeho reakci. Se zájmem si ho prohlížel a když došel na konec, jen si povzdychl a podíval se na ni. Kate nevěděla, co má říct, a tak jen kývla hlavou na znamení, že se cítí stejně špatně a zhroutila se do křesla. Profesor podal rodokmen McGonagallové, vyčaroval ještě jednu sklenici medoviny a podal ji Kate.
"Je vám dobře slečno?" zeptal se jí starostlivě
"Ano, teď už ano" nebyla to pravda. Potřebovala zodpovědět otázky, které jí celou dobu tížily a potřebovala tu mít svoje rodiče, i když si nebyla jistá, že by se s nimi nepohádala. Profesorka McGonagalová už si patrně list doprohlédla, neboť jí uniklo tiché
"Pane bože!" Soucitně se podívala na Kate a potom se obrátila k Brumbálovi.
"Ale Albusi, to znamená, že... že..."
"Ano, Minervo. Věštba se naplnila" Katie v tu ránu ožila.
"Věštba? Jaká věštba?" Už toho měla plné zuby. Zase jí něco zatajili. Těkala pohledem z jednoho na druhého a čekala na vysvětlení.
"Víte Kate, zatímco vy jste byla ukryta v mudlovském světě v České republice, tak byla vyslovena jistá věštba. Neříkám, že se týká přímo vás nebo, že jste jediná, o kom ta věštba mluví. Neříkalo se v ní vaše jméno, ale přesto splňujete všechny podmínky a charakteristiky té osoby, o kterou jde." Než stihl pokračovat, skočila mu dívka do řeči. I když to bylo poněkud dost neslušné, nebrala na to ohledy
"A jaké je její znění?"
"Až se objeví potomek zakladatelů Bradavické školy čar a kouzel,
Jež se narodil na přelomu tisíciletí v jiném světě a v jiné zemi,
Získá v den své plnoletosti schopnosti,
O kterých se ostatním může jen zdát.
V jeho moci bude porazit zlo,
Které sužuje nejen celé kouzelnické společenství
Myslím, že tak nějak to bylo." V pokoji nastalo dlouhé a hluboké ticho. Oba profesoři se ustaraně dívali na dívku, která vypadala, že se co nevidět zhroutí.
" Kate, měla byste si jít odpočinout. Máte toho za celý den dost a takových nečekaných událostí..." profesorka nesouhlasně zavrtěla hlavou a chtěla dívku odvést do ložnice, ale ředitel byl poněkud jiného názoru.
"Ne Minervo, to děvče by mělo zůstat tady. Jsem si jist, že má spoustu nezodpovězených otázek, na které by chtěla znát odpověď. Nemám pravdu?" obrátil se ke Kate. I když by nejraději šla s profesorkou do ložnice, lákala ji skutečnost, že pravděpodobně už brzy bude znát vše, co chce vědět a tak němě přikývla. Na profesorku přeměňování se raději ani nepodívala. "Poslal jsem pro vaše rodiče, měli by tu být co nevidět." Pokračoval Brumbál
"A kde vůbec berete jistotu, že jsem zrovna já ta osoba, které se ta věštba týká, když jste mi tvrdil, že se mě vlastně ani týkat nemusí?" vyjela na ředitele zostra Kate. Pomalu už jí to všechno dohánělo k šílenství.
"Chápu vás slečno. Já kdybych se dozvěděl, že jsem dědic zakladatelů Bradavické školy a navíc, že se mě týká i nějaká věštba, tak bych se choval podobně. I když musím přiznat, že já bych možná vyletěl z kůže. Ale vraťme se k vaší otázce, kde beru tu jistotu. Odpověď je snadná. Jste nejvhodnější adept, protože onu zmiňovanou věštbu vyslovila vaše babička Kasandra Dawsnová." Katie na něj nevěřícně vyvalila oči a nesouhlasně zakroutila hlavou.
"To není možné, pane profesore, to přece... já babičce věřím a mám ji strašně ráda a ona by mi snad něco takového řekla, když jsem její vnučka." Odporovala a snažila se ředitele přesvědčit o jeho omylu.
"Jsem si jistá, že by mi to řekla. Vždyť já ji mám strašně ráda a jsem si jistá, že ona mě taky. Vždycky mi všechno říkala a přece by mi něco takového nezatajila." Snažila se samu sebe přesvědčit o pravosti svých slov, ale moc jí to nešlo.
"Já vím, je to neuvěřitelné, ale je to tak. Pokud se ale chcete ujistit, že se ta věštba mluví opravdu o vás, tak mi prosím povězte přesné datum vašeho narození a pokud možno i hodinu."
"31. prosince přesně o půlnoci." Odpověděla a na ředitelově tváři se na okamžik mihl radostný úsměv.
PRÁSK! PRÁSK!
U krbu stáli dvě postavy v černých pláštích a s hůlkami v ruce.
"Smrtijedi!!!" Zděsila se Kate
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama